Autem do Itálie 2021 - sedmý den: Verona

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o městě, které si oblíbili Římané, mučedníci i Shakespeare.

Předchozí kapitoly:

PROLOG

PRVNÍ DEN - TRENTO

DRUHÝ DEN - MODENA

TŘETÍ DEN - FLORENCIE

ČTVRTÝ DEN - FLORENCIE (MUZEA A GALERIE), VINCI

PÁTÝ DEN - PISA

ŠESTÝ DEN - LUCCA

Na Veronu mám krásné vzpomínky už z doby před nějakými dvaceti lety. Tolik večerů, kterými mě provázela, tolik alkoholických nápojů, které jsem díky ní vypil, tolik kalorií, které jsem tancem spálil… Verona byla tehdy hlavním šlágrem všech diskoték, na něž jsem v noci s přáteli tajně prchal během dospívání. Jmenovala se tak proslulá hudební formace, jejíž tóny a jednoduché texty hnaly davy tancechtivých mladých lidí na parkety. Zhruba v tu samou dobu jsem však zaregistroval informaci, že Verona je městem, jež si vybral nějaký dramatik coby prostředí pro nějakou svou divadelní hru. Byl jsem sice na gymplu, ale to víte, hokejista měl tehdy úplně jiné životní priority. Naštěstí jsem vyspěl nejen fyzicky, ale i rozumově, a proto jsem o nějakých 15 let později „apgrejdoval“ své znalosti a zájmy natolik, že mě město sice lákalo Shakespearem i antickými památkami, ovšem jednoznačnou prioritou pro mě byla (před)románská bazilika svatého Zenona. Ale nepředbíhejme…Verona je metropolí severní Itálie už od starověku a z této doby si také do dnešních dnů uchovala několik významných architektonických památek. Znalcům asi netřeba jmenovat Augustův amfiteátr. O něm ale ještě bude řeč. Zlatý věk zažívalo město ve středověku. V tom raném bylo střídavě dobýváno a pleněno barbarskými a raně křesťanskými národy, relativní stabilitu mu pak přinesla intervence císaře Karla Velikého. Výsluní přinesl středověk vrcholný, kdy se po Benátkách stala Verona nejvýznamnějším centrem severní Itálie. Bohatla díky obchodu s hedvábím a kruté, leč efektivní vládě rodu Scaligerů. Ostatně právě z tohoto období dosud v historickém centru stojí mnoho skvostných nemovitých připomínek. Slávu města ještě oprášil zmiňovaný anglický bard díky svému zřejmě nejvýznamnějšímu dramatu o lásce mezi dvěma puberťáky ze dvou vzájemně se nenávidějících rodinných klanů. Dnes je Verona nejen vábničkou na turisty, ale také Mekkou minimálně evropské operní tvorby.Ve Veroně jsem se přes Booking.com rozhodl pro jakýsi motel na periferii města. Do centra jsem to měl bratru dva kilometry pěšky, nicméně jsem tak trochu předvídal, že sedmý den budu už mít chození a promenádování se plné zuby, docházely rovněž zásoby oblečení a odér toho použitého mne důrazně upozornil, že ve frontě mezi turisty či v přeplněných galeriích po několikakilometrových pochodech srpnovým sluncem rozpálenými ulicemi asi nepatřím mezi vítané společníky. Rovněž jsem neměl náladu řešit někde stání mého kočáru, velké parkoviště v ceně ubytování proto bylo dalším svodem, jemuž jsem nakonec podlehl. U motorestu byla zastávka a dost velký supermarket, takže jsem dal v místě své poslední destinace přednost pohodlí, jež se dostavilo i v útrobách nocležiště – milý personál, čisté pokoje a suverénně nejlepší snídaně ze všech ubytovacích míst, která měla tu čest mě hostit.Putování hromadnými prostředky po Veroně bylo díky mobilní aplikaci naprosto intuitivní a bezproblémové, cestou do centra jsem navíc nemusel ani jednou přestoupit. No, a dilema kde vystoupit se vyřešilo samo při pohledu na jízdní řád – zastávka St. Zeno, byla absolutně symbolická. Do motelu jsem dorazil kolem čtvrté hodiny odpolední, a tak jsem se osprchoval, nasvačil, a přestože jsem to neměl v plánu, vyrazil na zmiňovanou zastávku.Po šesté hodině podvečerní už náměstíčko před zavřenou bazilikou zelo prázdnotou, několik málo lidí vysedávalo jen na zahrádkách vináren a kaváren. Vybral jsem si tu nejbližší katedrále, poručil si dvě deci suchého červeného vína a starosvětsky se kochal pohledem na všechnu tu středověkou nádheru. Portál, dvojice lvů či spousty reliéfů dávaly tušit, že přesně tady na mě nazítří čeká impozantní zážitek.Ačkoliv jsem během předchozích dnů spálil stovky kalorií a ostatně i na předchozích řádcích se několikrát politoval skrze únavu, způsobenou vedrem a dennodenním putováním, na můj spánek neměl enormní fyzický i psychický nápor pražádný účinek. Asi jsem fakt tak trochu magor, a to bez nadsázky, jelikož můj spánek by byl námět minimálně na diplomovou práci budoucího psychiatra. Prostě jsem se po šesté ranní zase vzbudil, samozřejmě unavený a silně podrážděný, ale pokus o opětovné usnutí byl marný. Mozek už totiž začal samovolně promítat, co všechno mě čeká, co si musím připravit nebo kolik peněz mi ještě zbývá. Takže malá potřeba, hygiena a následné půlhodinové civění do stropu než otevře restaurace.I díky nedospalosti jsem se na náměstíčku před někdejší katedrálou sv. Zenona ocitl asi čtyřicet minut před otevíračkou, a tak jsem se kochal jejím nádherným portálem a čtyřmi pásy úchvatných románských reliéfů, jež jej lemují. Zcela po právu je tato stavba řazena mezi nejvýznamnější příklady románské architektury nejen v Itálii, ale v celé Evropě. První svatyně vyrostla nad hrobem svatého Zenona, poustevníka, misionáře a později prvního veronského biskupa, už v závěru 4. století, tedy ještě v době, kterou historicky považujeme za starověk. V následujících staletích raného středověku byl kostelík několikrát rozšířen, roku 806 k němu přibylo i benediktinské opatství a jistě není bez zajímavosti, že hned následující přestavbu ze závěru 9. století měl osobně světit Vojtěch Slavníkovec. Současnou vrcholně románskou podobu získala bazilika v průběhu 12. století.

Vrátím se nyní ještě k portálu. Jak vidno, i zde podpírá sloupy, nesoucí baldachýn nad vchodem, svými hřbety dvojice románských lvů, což je typické pro mnohé románské baziliky italské provenience. Na basreliéfech štítu baldachýnu je vyobrazena dvojice světců, mělo by se jednat o svaté Jany Evangelistu a Křtitele. Uprostřed tympanonu je zpodobněn patron kostela, jehož obklopují voje pěchotní i jízdní. Na fasádě, lemující portál, jsou pak další umělecky nesmírně hodnotné reliéfy. Ty zachycují výjevy z Písma i některé místní legendy. Neplánovaně dlouhá doba, určená k obdivu portálu, se naplnila, zevnitř vedlejší budovy se odemknuly dveře a dav složený z mé maličkosti a dvou postarších dam se nahrnul dovnitř.

Zázemí baziliky tvoří někdejší benediktinské opatství, dochován jest do dnešních dnů také rajský dvůr. Exteriér budovy určitě stojí za to, ovšem to, co chrám nabízí ve svých útrobách, to daleko předčí snad vše románské, co jsem měl dosud možnost zhlédnout. Malířství, sochařství i architektura – to vše bych zde mohl odvykládat a okamžitě i odprezentovat svým žákům, umělecky navíc v nejvyšší možné formě. Vnitřní dispozice jsou typické, chrám je trojlodní bazilikou, jejíž postranní lodě jsou od té hlavní odděleny sloupořadím. To je tvořeno celkem netradičně se střídajícími sloupky s klasickými kulatými dříky a ozdobenými hlavicemi, a sloupy mnohem mohutnějšími, jež jsou tvořeny iluzorním reliéfním motivem ve stylu jakéhosi „shluku“ dalších menších dříků. Řešení je to zajímavé, ovšem zajímavých sloupoví jsou plné kostely po celé Evropě. San Zeno boduje úplně někde jinde.

Těžko říci, co já osobně považuji za největší lákadlo, jelikož adeptů je hned několikero. Začnu asi odshora, kde je k vidění zajímavě řešený dřevěný strop, připomínající lodní trup. Je dílem mistrů tesařů 14. století, avšak po významu právě takovéhoto řešení (jsem přeci jen zvyklý spíše na kazetové či vyloženě kamenné stropy) jsem nepátral. Od hlavní lodi dělí presbytář ochoz s balustrádou. Na ní se nachází nádherné románské sochy apoštolů. Když teď nad tím tak přemýšlím, sochy by sice měly být z první poloviny 13. století, ale přívlastek románský by se tedy hodil spíše do naší provenience. Tady už by se mělo zřejmě jednat o gotiku, ovšem to si nejsem jistý. Architektonické prvky jednotlivých slohů dokážu rozeznat celkem bezpečně, u plastik si ale tápu. Z mého pohledu nejsou tyto domněnky až tak důležité, jelikož právě ve svatém Zenonovi hrají sochy až druhé housle, jakkoliv by kupříkladu u nás byly artefaktem národního významu.

Vystoupal jsem po ochozu k presbytáři a dočkal se husí kůže. Věděl jsem sice, že autorem oltářního obrazu je Andrea Mantegna, jenže možnost vidět toto dílo na vlastní oči ve mně vyvolala drobný historický orgasmus. Jméno tohoto mistra nemusí být všem úplně známo, leč vězte, že neprávem. Sice se narodil až o 140 let později po Giottovi, mnohými odborníky považovaném za prvního skutečně renesančního malíře, celé 14. století bylo však považováno za jakési vakuum, kdy se o různé inovace a nové malířské techniky pokoušelo jen pramálo umělců. Pak přišlo století patnácté a v jeho úvodu revoluční díla Masacciova či Ucellova. Právě tito dva se rozhodli experimentovat s něčím dosud umělecky nedosažitelným, a to perspektivou. A způsobili revoluci. Po nich už prakticky nebylo možné, aby se malíři na tento velice významný aspekt mistrovských děl vykašlali a nebrali jej v úvahu, na druhou stranu to ale znamenalo přizpůsobit se přírodě, nikoliv diletantsky zadaným církevním objednávkám. Jakkoliv to může působit z dnešního pohledu úsměvně, z hlediska církve byli všichni tito „noví“ mistři sledováni pod drobnohledem, hranice mezi tolerovaným uměním a hříchem byla totiž nesmírně tenká. Buď jak buď, malíři se nutně museli začít zabývat nejen mícháním barev, ale i složitými matematickými výpočty. A k dokonalosti tento aspekt přivedl právě Andrea Mantegna, který si perspektivu podmanil téměř dokonale, což je dobře patrné na jeho snad nejslavnějším díle Mrtvý Kristus. Pro to všechno patři mezi mé největší oblíbence a o jeho zálibě v prostorovém zobrazení svědčí právě i oltářní obraz Trůnící Panny Marie s dítětem a světci. Vrcholné dílo italské renesance zde však není kompletní, jelikož predela byla odvezena vojsky Napoleona Bonaparta do Francie a nahrazena kopií. V galeriích si toho tolik nevšimnete, jelikož vystavují pouze a výhradně díla slovutných mistrů, ovšem právě v kostelech je možno dobře rozeznat rozdíly v dílech schopných řemeslníků a skutečných mistrů. V bazilice sv. Zenona najdete více obrazů, právě z toho důvodu zde Mantegnovo dílo tolik září a poutá pozornost. Lépe to popsat neumím. Několik minut jsem se v presbytáři zdržel a pokračoval opačným směrem.

Románské fresky či reliéfy, renesanční i barokní obrazy, náhrobníky, iluzivní oltáře – to vše by si jistě zasloužilo samostatné odstavce, jenže už takhle jsem dalece za původně plánovaným rozsahem popisu mého italského putování, proto se zaměřím už jen na dvě další součásti chrámu. Tou první je krypta. Její stěny zdobí všudypřítomné fresky z různých historických epoch, křížové klenby pak podpírají sloupky s nádherně vyvedenými románskými hlavicemi. V závěru krypty je pak situován katafalk s ostatky patrona chrámu.

Na závěr své diletantské recenze nejvýznamnějšího veronského chrámu jsem si ponechal absolutní bombu. Tou jsou obrovská bronzová vrata, jež jsou situována v hlavním portálu a tvoří je celkem 73 bronzových dlaždic s výjevy ze starého zákona. V ikonografii sice nejsem úplně zběhlý, ovšem tímto úchvatným bronzovým komiksem lze číst podobně jako Čtyřlístkem. Není tedy vůbec žádným problémem identifikovat zde nejznámější staro i novozákonní výjevy. Stáří vrat není bezpečně prokázáno a objevil jsem rovněž informaci, že ne všechny dlaždice pocházejí ze stejného období či od stejných mistrů kovolitců. Převažuje však konsenzus, že vrata musela být osazena nejpozději na konci poslední velké přestavby tehdejší katedrály, tedy v první polovině 12. století.

Bazilika svatého Zenona mě zkrátka naprosto ohromila a uchvátila. Rozhodně ji řadím mezi to nejúžasnější, co jsem měl možnost za několik let putování po střední a nyní už i jižní Evropě zhlédnout, a to jak vně, tak především v samotném interiéru.

Pln středověkých dojmů jsem po nábřeží vyrazil vstříc Ponte Castelvechcio, středověkému mostu spojujícímu historické jádro města s mladší čtvrtí Borgo Trento, sídlem středověkých řemeslníků. Byl dokončen roku 1356, je tedy o něco málo starší než náš Karlův most a jméno nese podle hradu Castelvecchcio, středověké pevnosti rovněž z poloviny 14. století a sídla Scaligerů, mocného rodu vládnoucího Veroně ve vrcholném středověku. Samotnou pevnost jsem obdivoval pouze z jejího nádvoří. Dnes v ní sídlí muzeum středověkého umění převážně veronské provenience. Jeho návštěva mě lákala, nicméně jsem tak trochu (správně) tušil, že prohlídka Verony bude časově, psychicky i fyzicky dosti náročná. Bylo deset hodin dopoledních a teplota začala atakovat 35 stupňů Celsia. A to byl teprve začátek.

Přeběhl jsem proto Corso Cavour, rušnou dopravní tepnu přímo před pevností, a spěchal k ikonickému místu nejen Verony, ale i celého Benátska - slavné římské aréně z prvního století našeho letopočtu. Z jakž takž dochovaných staveb stejné epochy i významu je ta veronská druhá největší hnedle po římském Koloseu. Očekával jsem proto horko těžko prostupné davy turistů všude, kam oko na prostranství před arénou dohlédne. Naštěstí se nic takového nekonalo, jelikož houfy aparáty opatřených národů ve Veroně postávají úplně někde jinde, ovšem o tom až později.

Přímo u vstupu do útrob starověkého chrámu násilí se už štrúdl celkem tvořil a ne zrovna krátký, a tak mě čekalo dilema, jestli chci objekt, jenž je už jen zubem času ohlodaným stínem své někdejší slávy, vidět i zevnitř. Nakonec ale pragmatismus zvítězil a jsem za to zpětně moc rád. Momentálně totiž na HBO GO (znovu) ujíždím na co do vykreslení násilí poměrně zvrhlém, navíc lehce pornografickém seriálu Spartakus a ačkoliv je Capua od Verony na hony vzdálená a Koloseum už jsem také viděl, píši sám sobě malé, bezvýznamné plus, že jsem se nakonec ve Veroně zařadil na konec turistické housenky. Fronta postupovala poměrně rychle a veškeré zdržení bylo způsobeno jen důkladnou kontrolou bezinfekčnosti, které byl podroben každý potencionální rozsévač koronaviru. Svou daň si pomalu začaly vybírat i litr vody a dvojité espresso, jež si každé ráno dopřávám, proto jsem při měření své teploty už zlehka tančil, abych po zaplacení vstupného pelášil do místnosti, kam museli stejně tak patricijové jako nuzný plebs. Toaleta s tematickým odtokovým žlabem byla tak tím prvním, co jsem na místě starověkých bitev gladiátorů a středověkých exemplárních poprav navštívil. Útroby arény toho samo o sobě příliš nenabízejí – pár informačních tabulí a jinak pohled na syrové stěny obrovského kamenného kolosu, který v dobách římských císařů dokázal pojmout až třicet tisíc po krvi dychtících diváků. Je proto jasné, že takové cifry lidstva bylo nutné usadit co možná nejbezpečněji, masivní kamenné pilíře a oblouky o tom ostatně dodnes dost výmluvně vypovídají.

Využil jsem příjemného chládku a nejprve se coural v útrobách. Žel, obejít celou elipsu není možné a návštěvník se musí spokojit jen s drobným půlměsícem prohlídkové trasy. Po ochlazení organismu jsem tedy začal stoupat schodištěm do vyšších pater, zaujaly mě přitom odtokové kanálky po jeho stranách. Pevně doufám, že měly sloužit ke svodu dešťové vody, nicméně si zároveň nenamlouvám, že tehdy bylo zvykem stavět toalety v takovém množství, jako je tomu u dnešních moderních hal. Úplně dopodrobna jsem proto zmiňované žlábky nekontroloval, ačkoliv staré zužitkované horniny jinak milerád osahávám.

Vystoupal jsem až do nejvyššího patra, kde jsem měl celou arénu jako na dlani, posadil se a snažil se představit si, jak na stejném místě sedím před nějakými bezmála dvěma tisíci lety po boku špinavých a upocených plebejců dostávajících se do extáze při pohledu na gladiátorská jatka. Představivost mi ale silně nabourávala umělá podlaha místo původního štěrku, všudypřítomná kovová sedadla a pódium, na něž jakýsi zřízenci instalovali kulisy. Někdejší svatostánek nejnižšího barbarství totiž dnes slouží jako celosvětově vyhlášená koncertní síň a tuším, že právě v létě zde probíhá operní festival. Udělal jsem si tedy pár fotografií, občerstvil se a pomalu se klidil z vlivu pražícího poledního slunce.

Úzké uličky veronské mě chránily před výhní, rozhodně ne ale před davy turistů, které povážlivě houstly. Severovýchodně od arény se totiž kráčí k takovému tomu tradičnímu centru Verony zmiňovanému mnohými bedekry. Na někdejším římském fóru vyrostl v pozdějších dobách Zelný trh (Piazza delle Erbe). Ten svůj současný ráz získal na konci sedmnáctého století, kdy zde byly dokončeny poslední velmožské paláce, přičemž ty nejstarší pocházejí už ze století třináctého. Zkrátka dobře, rušno je na tomto místě kontinuálně už nějakých dva tisíce let, jen antický patriciát a plebs či středověké šlechtice a poddané už vystřídali sobě rovní a hemžící se turisté. Trh je zde stále, ovšem sortiment se přizpůsobil zákazníkům, proto zde najdete jen stánky s různými cetkami a suvenýry. Jo a také renesanční pavilonek či fontánu s údajně římskou sochy madony. Tedy římskou… Původní torzo bez hlavy a paží prý vskutku pocházelo z druhého období lidských dějin, ale hlavu a paže získala skulptura až ve 14. století, kdy došlo ke stavbě celé kašny.

S Piazza delle Erbe bezprostředně sousedí Piazza dei Signori a spojnicí obou těchto prostranství je pozdně románská radnice s proslulou věží Lamberti. Ta je veřejnosti běžně přístupná a z jejího vrcholu se i návštěvníkovi ze západních Čech může naskytnout pohled na centrum Verony z ptačí perspektivy. Pohled je to jistě krásný a naplňující, leč to je jen má osobní domněnka. Sice jsem si stoupl do fronty ve snaze pořídit pár fotografií, které by načaly osmnáctou stovku fotek pořízených během pěti posledních dnů, ovšem i tady zasáhla koronavirová opatření, jenže tentokrát dost pitomě. Moc lidí přede mnou nebylo, jenže když jsem ve frontě stál už zhruba deset minut a nic se nedělo, rozhodl jsem se obětovat svou výhodnou předposlední pozici a vydal se přečíst si informační nápisy na prosklených dveřích vedoucích do radnice. Z nich jsem zjistil, že na vrchol věže se vyjíždí výtahem a z toho důvodu je možné, aby v jeden okamžik byla ve výtahu pouze pětice osob. To by ani tak nevadilo, pokud by výtah jezdil kyvadlově, jenže tulení se zapovídalo i v nevelkém prostoru na vrcholu věže. Stručně řečeno – pět lidí se pouštělo do výtahu, dalších pět do útrob radnice, zbytek stál venku a prostě čekal, až si pětičlenná skupinka užije jízdu výtahem, výhledy na Veronu a spustí se zase dolů. Vzhledem k tomu, že jeden takový cyklus zabral zhruba 20-25 minut a přede mnou bylo nějakých bratru patnáct lidí, hodil jsem na věž metonymický bobek a pokračoval dál naplánovanou trasou.

Cestou jsem se zastavil u „Romeova domu“ - ty uvozovky jsem zvolil záměrně, jelikož Shakespeare, jak známo, si vybral středověkou Veronu coby kulisu, ovšem postavy mu napsala jeho fantazie. Na středověkém objektu s cimbuřím se sice nachází cedule s informací o jakémsi bydlišti Romeově, uvědomělí a sečtělí turisté však dávají přednost spíše malebné vinárničce nacházející se uvnitř. Alespoň takovýto obrázek jsem si o oduševnělých návštěvnících namaloval. No, vydržel mi zhruba pět minut.

Malinkou oklikou jsem se totiž vrátil na křižovatku u Zelného trhu, pokračoval jsem ale opačným směrem ulicí Via Capello. Hned po deseti metrech jsem málem naboural do další fronty, tentokrát nejdelší, jakou jsem ve Veroně toho dne zaznamenal. Mohutný had skoro znemožňoval volný průchod úzkou uličkou, a tak jsem si začal lámat hlavu tím co, kde, kdy a proč. Procpal jsem se tedy davem dobrých třicet metrů dopředu, kde se had počínal lámat směrem vlevo kamsi na dvorek jakýchsi dalších středověkých domků. Před dvorkem stály dva hrůzu nahánějící vyhazovači, z vlastní zkušenosti jsem tedy začal tipovat nějakou proslulou veronskou diskotéku. Jenže krátce před polednem? Pro jistotu jsem tedy koukl do mapy a bylo mi okamžitě jasno – jeden z domů je totiž opatřen středověkým balkonkem, no a ví alespoň elementárně kulturně založení příslušníci civilizace o komsi, kdo komusi vyznával lásku pod balkonem? Správně, vědí! A vědí to i ve Veroně, a tak vrazili na zeď další ceduli, tentokrát informující o skutečnosti, že v příslušném baráku bydlela Julie Kapuletojc a pod oním balkonem jí Romeo Montekojc romanticky (či spíše humanisticky) vyznával lásku. A tak se tu dnes stojí ona zmiňovaná fronta a fotí se v různých pózách o sto šest. Prý se zde také ve vrchovaté míře žádá o ruku. Já na pohádky nevěřím a o ruku už jsem úspěšně dával kdysi dávno, tak jsem se jen ohlédl na dav po přeludu lačnících „frontistů“, zkoušel z jejich výrazů odhadnout, kolik z nich skutečně věří, že tady se to fakt všechno dělo, a pokračoval k další připomínce antiky.

Ta je vzdálená jen coby kamenem dohodil, avšak davy se zde ani zdaleka nekonají. Na konci Via Capello se totiž nalézá Porta Leoni, jedna římských vstupních bran do někdejšího antického města, přičemž v její těsné blízkosti je možné obdivovat oku perfektně nabídnuté vykopávky dalších součástí kdysi mohutného vstupního objektu do metropole. Uprostřed pěší zóny nalézá se jakási ďuzna, ta však není způsobena nedostatečnou údržbou, nýbrž záměrně. Její útroby skýtají pohled na archeology obnažené a zakonzervované základy římského stavení. Vše lze obdivovat pěkně shora, zpoza bezpečnostního zábradlí. Opravdu krásný počin pro návštěvníky, jen škoda, že ti se většinou tlačí ve frontě na něco, co má pouze symbolický význam.

Kolem Porta Leoni jsem nešel náhodou, ale cíleně, ulice totiž ústí k nádherné románsko-gotické bazilice San Fermo. Prolezl jsem už opravdu nepřeberné množství rotund, kostelíků, kostelů, bazilik, chrámů či katedrál, ale tady jsem narazil na něco, s čím jsem se ještě nesetkal. Nemyslím tím teď důchodce v proskleném akvárku na konci rajského dvora, co vybíral vstupné a po pohledu na můj ksicht mi vrazil průvodce v ruštině, mám teď na mysli prohlídku dvoupatrového kostela. To vlastně není tak úplně přesné, jelikož kostel je zvenku samozřejmě tradičně konstruovaný (ačkoliv tedy ne pomocí kamenných kvádrů, ale pálených cihel), má však jedno trojlodí i pod úrovní terénu, tedy jakousi modlitebnu „ve sklepě“. Vysvětlím později.

V rámci restaurátorských prací z počátku 20. století byla objevena raně křesťanská bazilika, jež u řeky Adiže stávala už v pátém století. Údajně roku 765 byly do této paleokřesťanské budovy přeneseny ostatky svatých Ferma a Rustica, kteří byli ve Veroně sťati za vlády císaře Diokleciána. Právě při této příležitosti započala stavba nového chrámu a ten se pravděpodobně o další století později stal součástí benediktinského opatství. Bazilika měla tehdy podobu typické, vrcholně románské baziliky s nízkou věží, transeptem a presbyteriem v podobě apsidy. A právě tehdy došlo zároveň k výstavbě nebývale rozsáhlé krypty, jež navíc ani nekopíruje půdorys kněžiště a vstupuje se do ní samostatným schodištěm mimo hlavní chrám. Proto tedy ta zmínka o „vícepatrovém“ svatostánku. Do krypty jsem se vydal nejdříve a musím uznat, že na mě zapůsobila velmi silně. Podzemní kapli tak úctyhodných rozměrů jsem ještě neviděl a skutečně spíše připomíná samostatný chrám. Její mohutné románské sloupy a masivní stěny jsou navíc pokryty vskutku zajímavými freskami s biblickou tématikou. Zajímavé pro mě byly především z toho důvodu, že mi svou kompozicí (silné tahy štětcem, výrazná stylizace) připomínaly fresky ortodoxní provenience, s nimiž jsem se setkal v několika bazilikách v Řecku. Toť ale čistě jen můj laický názor, bližší informace o dataci, autorství či významu se mi vypátrat nepodařilo. Benediktinů postupem času a zřejmě i vinou velice přísné řehole ubývalo a nebylo v jejich silách spravovat tak rozsáhlý komplex budov. Proto je vystřídali františkáni, kteří do Verony přišli v polovině 13. století a ihned se pustili do radikální přestavby, logicky už ale pod taktovkou nastupující gotiky. No a vzhled způsobený přestavbou si San Fermo zachoval prakticky dodnes.

Poté, co jsem prokázal vskutku netradiční benediktinsko-cisterciácké bazilice tu čest, aby na mě zapůsobila, vydal jsem přes most Navi na východní břeh města. Podél Adiže jsem měl zamířeno k úpatí středověké pevnosti San Pietro. Čekalo mě několik stovek metrů pod azurovou oblohou, rtuť teploměru přitom už nebezpečně olizovala čtyřicítku. Útěchou mi mohl být alespoň drobný vánek vanoucí od řeky a stín platanů, které lemují nábřeží. Pevnost sama o sobě mě až tolik nezajímala, zajímaly mě spíše její výškové metry a výhledy na Veronu. Musím se tedy přiznat, že pohled na lanovku, která na prudký kopec vyváží poněkud racionálněji uvažující turisty, poznamenal mou hercnu další drobnou jizvou, jenže toho bohdá nebude, aby český učitel z boje utíkal.Po nějakých patnácti minutách a zpocený jako stánkař na koupališti jsem se konečně dobelhal k bodu stoupání vstříc pevnosti. Odměnou a motivací mi byl pohled na zakonzerované ruiny antického amfiteátru z prvního století před naším letopočtem. Z kdysi impozantního divadla dnes zbyly už jen ruiny, přičemž jeho někdejší kamenné prvky byly druhotně použity coby stavební materiál pro opodál ve stráni stojící domky. Vzhledem k tomu, že místo dnes opět slouží coby otevřená scéna pro konání různých kulturních akcí, není volně přístupné a některé jeho cennější architektonické prvky je možno obdivovat v nevelkém muzeu v jeho areálu. Na to jsem ale neměl čas, a tak jsem se chvíli kochal pohledem skrze železný plot a úzkými schody, vedoucími zmiňovanou zástavbou, jsem se vydal vstříc nebesům a dalším desítkám spálených kalorií. Pokud vůbec existuje nějaká pravděpodobnost, že by během výstupu v mém okolí i nějaký našinec, a ještě nižší pravděpodobnost, že si čte i tyto řádky, omlouvám se mu převelice za všechna ta sprostá slova, jimiž jsem si dodával duševní i fyzickou sílu ke zdolávání dalších výškových metrů.

Dřina se ale vyplatila. Ve Florencii jsem si podobný výšlap také vyzkoušel, nicméně přidaná hodnota nebyla v porovnání s Veronou snad ani poloviční. Shakespearovo město jsem měl jako na dlani prakticky celé, tedy myšleno jeho historickou část. Přímo pode mnou přetínal řeku nádherný antický most Ponte Pietro z prvního století před naším letopočtem. Most čítá celkem pět oblouků a pomyšlení na to, kolik párů nohou se už po jeho dláždění prošlo, ve mně ve čtyřicetistupňovém parnu vyvolalo příjemné mrazení. Zaujala mě jakási jeho „dvojbarevnost“, jelikož do ruda vypálené cihly se na mnoha místech střídají s bílými kamennými kvádry. Tato skutečnost ovšem není výstřelkem antických inženýrů, nýbrž smutným mementem závěru druhé světové války. Ustupující němečtí ženisté totiž most v samém závěru bojů o Itálii odpálili. Na opravu si tento historický klenot musel počkat dlouhých 12 let.

Hned za mostem se vypínají k nebi zvonice dalších dvou středověkých svatostánků, gotického chrámu svaté Anastázie, který mě slohově tolik nelákal, a konečně románské katedrály Panny Marie, která mě slohově lákala naopak zcela zásadně. Věží či věžiček nabízelo panoráma povícero a marně přemýšlím nad tím, zdali jsem kdy v životě viděl působivější scenérii, tedy pokud neberu mnoho pohledů na Řím z různých míst jeho sedmi pahorků. Ani Praha od „kyvadla“ na mě tolik nezapůsobila, ačkoliv by se mnou jistě a po zásluze mnoho našinců nesouhlasilo. Rád bych v této pasáži ještě upozornil na krásný románský kostelík Santo Stefano. Učebnicový příklad raně románského stavitelství se nachází přímo u východního konce zmiňovaného antického mostu a neupozornil mě na něj žádný bedekr či recenze cestovatelů, ale mé oko na něm ulpělo čistě náhodou, když jsem sestupoval z vyhlídkového místa. Kostelík byl však toho času uzavřen, a tak jsem jej několik málo minut obdivoval pouze zvenčí.

Co jsem rozhodně nemínil obdivovat pouze zvenčí, byla zmiňovaná veronská katedrála. Celý její komplex je impozantní a krom samotného chrámu zahrnuje rovněž kampanilu, biskupský palác, budovy někdejšího kláštera, křtitelnici, historicky nesmírně cenný menší kostelík svaté Heleny a v neposlední řadě jednu z nejdéle kontinuálně fungujících knihoven na světě, jejíž prvopočátky sahají do pátého století po narození Krista, kdy byla založena nově příchozími řeholníky coby úložiště vzácných antických pergamenů a děl vzniknuvších v jejich skriptoriu.Ke katedrále jsem se blížil od východu, proto jsem vizuálně nejprve narazil na zvonici. Ta mě však příliš nenadchla, jelikož je jakousi(z mého pohledu) přeplácanou směsicí takřka všech architektonických slohů, jež lidé v dobách minulých vymysleli. Její nižší patra jsou tedy středověká, šachta renesanční a samotný prostor pro uložení zvonů je pak jaksi novobarokní (či neoklasicistní?) a pochází dokonce z roku 1925. Kvůli zvonici jsem se ale na pokraji sil do lokality nevydal a mé pohoršení vzalo okamžitě za své, jakmile jsem spatřil monumentální apsidu tvořící kněžiště katedrály – její lizény a nádherný pás reliéfů pod římsou mě nenechaly na pochybách, že jsem tady naprosto správně, a to jsem ještě vůbec netušil, jaké historické orgie se na mě chystají v řádu několika málo následujících minut.

U rozcestníku v těsné blízkosti pokladny jsem chvíli přemýšlel, kam povedou mé následující kroky. Na výběr je totiž hnedle ze tří cest a já se nakonec rozhodl absolvovat to od toho „méně“ zajímavého a nejlepší si nechat nakonec. Ale jelikož jsem diletant, pitomec a Verony neznalý buran, dopadlo to ve finále přesně naopak. Vydal jsem se tedy nejprve do útrob kostelíka svaté Heleny a posléze zažil mírný náběh na infarkt. Proč? Jelikož on to je sice kostelík malý, titěrný až zanedbatelný, na druhou stranu ale také vůbec nejstarší na celém území Verony. Respektive suverénně nejstarší byla ještě titěrnější modlitebnička, postavená na pokyn samotného svatého Zenona, již zmiňovaného patrona Verony. Tento kostelík je dnes celkem stroze označen jen jako „kostel A“, jelikož byl už dávno zbořen a se současným kostelem svaté Heleny jej spojuje jen společná lokalita. Proč ale o tom všem píši? Inu proto, že teprve nedávno (v 70. letech minulého století) byly odhaleny a oku turistově nabídnuty nejen základy onoho „kostela A“, ale také nesmírně vzácná a cenná mozaiková podlaha pocházející právě z období antiky.Starověký kostel byl o pět století později přestavěn, aby následně ustoupil ze své slávy do stínu nově vznikající katedrály. Na začátku dvanáctého století postihlo Veronu zdrcující zemětřesení a fatálně poničilo nejen samotnou katedrálu, ale i prakticky všechny budovy s ní spojené. Bylo tedy zapotřebí celý komplex opravit a právě hrubý vzhled po této vrcholně románské přestavbě si prakticky všechny budovy (kostel sv. Heleny nevyjímaje) uchovaly dodnes. To vše jsem se ale dočetl až později, přímo na místě jsem nemohl odtrhnout zrak od již zmiňované mozaiky.

Mé další kroky komplexem, kde si ruce podávají antika a raný středověk, vedly do poměrně velkých prostor křtitelnice. I ta má podobu menší baziliky, jelikož původně zde stál opravdu samostatný předrománský kostelík zasvěcený svatému Janu Křtiteli. I ten však vzal za své během ničivého zemětřesení a na jeho místě byla posléze definitivně vystavěna dnešní stylizovaná křtitelnice, v jejímž středu se nachází křestní „vana“, mistrovské dílo románského sochařství z konce 12. století. Jejím autorem je jistý Brioloto de Balneo. O dělení jednotlivých lodí se typicky starají dvě řady románských sloupů, podpírajících zdivo valenými oblouky. Mezi další v budově se nacházející umělecká díla patří například gotický krucifix či několik fresek. Nic bližšího se mi ale o těchto artefaktech nepodařilo vypátrat.

Nechci tvrdit, že mě nakonec čekalo to „nejhorší“, to by jistě byla svatokrádež, nicméně katedrála coby nejvýznamnější církevní stavba na území města toho má ve vnitřních prostorech středověkého už opravdu pramálo. Jak už bylo psáno, současné dispozice má stavba od konce dvanáctého století, kdy byla po zásahu katastrofálního zemětřesení postavena z gruntu na místě zničené menší předrománské baziliky. Zvenku jsou tedy dodnes románské znaky patrné, a to především na jejím západním průčelí, ale o tom ještě bude psáno. Uvnitř je ale vidno, jak moc místnímu kléru záleželo na tom, aby výzdoba interiéru odpovídala době. V každé umělecké epoše tak proto proběhla větší či menší „aktualizace“. Z dob gotiky si s sebou vnitřek nese upravené pilíře, křížové stropní klenby a zvětšený prostor postranních kaplí. Renesance či rané baroko pak po sobě zanechaly otisk v podobě desítek uměleckých děl – varhany, sochy, plátna, fresky, oltáře…

Tentokrát to vezmu z opačného konce. To asi nejcennější, co je možné v dómu uzřít, se nachází v kapli Cartolari-Nichesola z 15. století nesoucí název dvou významných veronských rodů. Zhotovitelem kaple byl jistý veronský prelát Nichesola, nicméně o století později si ji přivlastnila a k obrazu svému upravila rodina Cartolariů. Doposud jsem ani jeden z těchto rodů neznal, nicméně koho znám zcela určitě, je jeden z největších renesančních mistrů, Tiziano Vecellio, zkráceně Tizian. Jeho přenádherné dílo s motivem Nanebevzetí Panny Marie je ústředním bodem celé kaple, a ačkoliv i další kaple jsou opatřeny nádhernými uměleckými skvosty, bylo to právě Tizianovo plátno, které mě vábilo a poutalo mou pozornost. Neumím to dost dobře vysvětlit, avšak troufnu si tvrdit, že už tak nějak dokážu rozpoznat řemeslně zvládnutý obraz od mistrovského díla. Ověřil jsem si to i tváří v tvář udiveným výrazům apoštolů a něžné tváři světice odcházející mimo pozemský svět. Čert ví, čím to je, jelikož míchat barvy či zachytit perspektivu nebo kompozici asi zvládl kdejaký školený malíř, ale jen ti nejlepší dokázali prosté figury obdařit duší. Nevím jak, možná pomocí jiné techniky tahu štětcem, možná zachycením výrazu nebo prostě jen talentem, díky němuž se mistři úrovně Tizianově nesmazatelně zapsali do dějin umění.

Ani další kaple či samotný presbytář rozhodně netrpí nedostatkem uměleckých děl. Celkem se v chrámu nachází osm bočních kaplí, přičemž všechny jakoby mimoděk spolu soupeří o honosnější kabátek. V každé z nich najdete fresky, oltáře či skulptury, případně všechno dohromady. Ačkoliv u mě drtivě zvítězila ta Cartolari-Nichesola, zaujala mě ještě jedna kaple, a to konkrétně kaple Santa Maria del Popolo. No a jestliže jsem v předchozím odstavci machroval, kterak jsem pomalu kunsthistorik a dokážu rozeznat tahy štětcem, duše a podobné nesmysly, musím se nyní zase krásně shodit a nasypat si popel na hlavu. V této kapličce mě totiž rovněž zaujal oltář, tentokrát obdařený nikoliv malířským plátnem, nýbrž úchvatným sousoším Madony usazené na mistrně provedeném křesle se dvěma andílky, klečícími u jejích nohou. Pokud se nejednalo přímo o dílo Berniniho, rozeznal jsem s jistotou hraničící až s arogancí minimálně jeho vliv. Ne sice ve výrazu trůnící matky, ale ve výrazech malých andílků, kteří s posvátnou úctou adorují matku s dítětem. Neměl jsem zkrátka nejmenších pochyb o tom, že mám před sebou další významnou část mozaik dějin výtvarného umění. Jenže sousoší pochází z roku 1925, takže až zase budu něco „odborně“ hodnotit, berte mě, prosím, s velkou rezervou.

Stěny kostela, kněžiště i již zmiňovaných kaplí jsou posety renesančními či barokními freskami od spíše neznámých autorů, o to více by mě ale zajímalo, jaké poklady se ukrývají hluboko pod nimi. Nepochybuji ani v nejmenším, že uměleckých vrstev bude na zdech povícero, jak asi tedy vypadá ta úplně první, románská…? Inu, to už se asi nikdy nedozvíme, jelikož loupat ze zdí renesanci není asi to samé, jako oškrábat a přemalovat „mnichov“ v ložnici. Tizian mě sice okouzlil, ale středověk mi nabídly jen křtitelnice a kostelík svaté Heleny, o nichž jsem se už zmiňoval. Ještě mě ale čekala venkovní obhlídka západního štítu s románským portálem. Do chrámu se totiž leze zadem, a proto jsem se s posledním sakrálním objektem mého obsáhlého itineráře přeci jen rozloučil stylově.Po opuštění útrob katedrály jsem se ještě chvíli kochal jejím západním průčelím a nádherným portálem, jenž skýtá nespočet plastik či reliéfů. Obligátně je tu na svém místě dvojice románských tentokrát nikoliv lvů, ale oblud (gryfů) podpírajících svými hřbety portikus. Samotný portál je klasicky ústupkový, přičemž jednotlivé ústupky jsou opatřeny plastikami deseti proroků, velikostí pak na samotném okraji portálu vynikají svatí rytíři Roland a Oliver. Tympanon není na poměry Itálie nikterak pompézní a tvoří jej pouze nevýrazná luneta madony, po jejích stranách jsou pak novozákonní výjevy Zvěstování pastýřům a Klanění tří králů, ačkoliv se klaní jen jeden, zbylí dva ho sledují ze hřbetu svých koní. Průčelí taktéž dominuje dvojice úzkých oken, ty však přibyly až v průběhu přestavby ve 14. století, jsou na nich tedy patrné typické znaky gotiky – kružba a lomený oblouk.Nad portálem je ještě situován nevelký ochoz krytý kamenným baldachýnem.

Když jsem pořídil fotodokumentaci, došlo mi, že celá má poznávací odysea je vlastně u konce. Po cestě zpět na hotel mě čekalo ještě jedno dílčí zastavení u Porta Borsari, další vstupní brány do antického města. Brána pochází snad z prvního století našeho letopočtu, avšak stojí snad na základech starší stavby. Jedná se o krásně dochovanou ukázku antického stavitelství s mnoha jeho typickými rysy – sloupy, arkádami a štíty. To vše je možné na masivní bráně, vystavěné z vápence, obdivovat možná i proto, že po veronské arénějde o druhou nejlépe dochovanou památku z období starověku na území města. Po pár dalších krocích už jsem v dáli zpozoroval pevnost Castelvecchio, kde jsem svou návštěvu vnitřního města před několika hodinami (svěží a relativně ještě voňavý) začínal. Stačilo ale bratru sedm hodin, aby u pevnosti namísto švarného jinocha stanula páchnoucí troska těšící se na hotelový pokoj a doušek vychlazeného ležáku z pokojového minibaru. Přesto se však ještě naposledy připomenula antika v podobě Arco dei Gavi – nevelkého vítězného oblouku či snad vstupu a výstupu skrze někdejší hradby, jejž si nechala za vlády císaře Tiberia vystavět jistá místní patricijská rodina. Toť z poznávačky Verony vše. Zbýval mi poslední kilometr na náměstí před bazilikou svatého Zenona, odkud mi jela „mastná tyč“ až k hotelu.

Kolem čtvrté hodiny odpolední už jsem byl umytý, napitý a nařídil jsem si povinný odpočinek, v jehož rámci jsem začal zjišťovat, co se odehrálo ve světě i u nás. Vzhledem k tomu, že probíhaly posunuté olympijské hry, jsem už ráno v bazilice svatého Zenona jásal nad zlatou medailí našeho vodáka Jiřího Prskavce. Hlodal ve mně však pomyslný červ, který mi začal zdůrazňovat, že následujícího dne bude ve finále olympijské dvouhry v tenise o historický úspěch bojovat Markéta Vondroušová, osobnost z mého rodného Sokolova a zároveň dcera mého kamaráda. Jenže já mám být ještě jednu noc ve Veroně a přijel jsem starou Fabií, nikoliv nějakým supersportem, takže mě štvala ta bezmoc, že končí má letošní pouť a zároveň prošvihnu vrchol sportovní sezóny. A pak jsem dostal geniální nápad! Už jsem tu letmo zmínil, že jednou z mých „superschopností“ je neumění se normálně vyspat. Můj spánek by zcela upřímně mohl být námětem na nějakou klinickou studii. To, že nad ránem mě probudí i pohyb záclony a opětovné usnutí je vyloučeno, to je jen jedna z mnoha součástí mé spánkové retardace. Tou další je pak skutečnost, že mi stačí kdykoliv v průběhu dne usnout byť jen třeba na pět minut, abych se pak v době ke spánku určené v posteli převaloval klidně i do tří do rána, než konečně zaberu. V daný okamžik se ale tato má idiotská vlastnost ukázala jako dokonalá devíza! Ačkoliv jsem se chtěl ještě večer podívat do centra Verony, bylo to spíše jen z toho důvodu, abych nějak vyplnil dobu mezi odpočinkem po náročném dni a dobou spánku před ještě náročnějším návratem autem domů. Večerní procházku jsem se proto rozhodl oželet, zatemnil jsem pokoj a pokusil se usnout. Spánek se dostavil prakticky okamžitě a po několika desítkách minut jsem se probudil odpočatý a „nastřelený“ jak po kávovém rauši. Své tělo totiž neumím oklamat a moc dobře ví, že usnout ve tři odpoledne znamená budíček nejpozději po dvou hodinách. Platilo to i tentokrát, v pět hodin už jsem měl sbaleno a vyrazil jsem na recepci s vysvětlením, že poslední nocleh z důvodu zájmu vyšší moci oželím společně se snídaní. Paní recepční sice koukala nedůvěřivě a jistě po mém odchodu přikázala dopodrobna prohledat pokoj, zdali nebudou nalezeny důkazy nějaké vraždy či jiné trestné činnosti, já však naložil své krámy do auta a vydal se vstříc Lomnici u Sokolova. Cesta to byla pohodová, na území Itálie s plynulou dopravou, nicméně ještě před úplným setměním jsem už na území Rakouska spatřil blížící se peklo. Na severu byly jasně patrné temné mraky a v Innsbrucku se konala taková bouře s lijákem a krupobitím, že stěrače nestíhaly a na dálnici se zhruba dvě hodiny muselo jet třicítkou. Skončilo to až u Mnichova, odkud už se jelo pohodově a někdy kolem páté hodiny ranní jsem odemykal dveře domu. Má cesta Itálií byla definitivně minulostí, a ačkoliv Markéta Vondroušová na zlato nakonec nedosáhla, nelitoval jsem ničeho, co jsem během uplynulého týdne učinil. Severní a částečně i střední Itálie je nádherná, umělecky na ještě o něco vyšší úrovni, než je středověké Německo. I to je ale na druhou stranu svou syrovostí úchvatné a já proto budu v roce 2022 řešit dilema, kam se vydat, pokud to koronavirus dovolí. V Německu je spousta míst, která bych chtěl spatřit, o to více je jich ale nyní i v Itálii. Ona ani ta Francie nezní nedostupně, takže uvidíme…