Autem do Itálie 2021 - třetí den: Florencie

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, jak mě nebývale ohromila okázalost perly Toskánska.

Předchozí kapitoly:

PROLOG

PRVNÍ DEN - TRENTO

DRUHÝ DEN - MODENA

Florencie měla být zlatým hřebem mého putování a musím sportovně přiznat, že mi několikrát vyrazila dech a vehnala slzy do očí, ale nebudu předbíhat. Od kamaráda jsem měl dlouho dopředu informace, že pokud mám navštívit i nějaká muzea či galerie (a to jsem rozhodně měl), měl bych si udělat rezervace minimálně dva týdny dopředu, jinak místo objevování krás toskánské metropole riskuji objevování krás zpocených lidí ve frontách. Držel jsem se tedy jeho pokynů a veškerá svá rendezvous s da Vincim, Buonarotim, Botticellim či Caravaggiem jsem si tedy zařídil dlouho dopředu. Podotýkám, že ceny lidové rozhodně nejsou a za polovic se dovnitř nedostane ani vojsko. Rezervační systém navíc často vyžaduje přirážku, jenže za ten luxus přímého vstupu to ve finále opravdu stojí. Špalíry nevědomých turistů jsem na místě opravdu litoval. Do centra jsem se vydal někdy před osmou hodinou ranní a úzké uličky mě zhruba o dvacet minut později nakonec vyplivly u hlavního vlakového nádraží. Tady už začalo být celkem rušno. Objevování architektonických krás tohoto slavného města mělo začít skrze baziliku Santa Maria Novella. Jenže mi jaksi nedošlo, že Italové nejsou Němci a vstávat brzy ráno se jim asi zrovna dvakrát nechce. Cedule u vstupu byla proto nekompromisní a já bych musel čekat na otevření skoro hodinu. Tolik času jsem vzhledem k opravdu našlápnutému programu nemohl obětovat, z úvodní prohlídky se proto stala prohlídka závěrečná.

Vyrazil jsem proto dál k dalšímu svatostánku – bazilice San Lorenzo, dvornímu chrámu rodu Medicejských, jejíž přestavbu z původně středověkého kostela řídil věhlasný architekt Filippo Bruneleschi, aby k ní Medicejové nakonec „přilepili“ svou opulentní kapli, jíž jsem už dopředu z principu opovrhoval. Zcela předpojatě a zabedněně, jelikož dětství v rodině tvořené převážně dělnickou třídou ve mně pořád zanechává následky. Hrobku jsem míjel zhruba 10 minut před jejím otevřením, fronta u vchodu si sice tvořila, ale nebyla zrána nikterak dlouhá, a tak jsem se do ní postavil. Vlastně jsem ani nevěděl proč, z čehož jasně vyplývá, jak strašně jsem přípravu na Florencii podcenil. Ti znalí z Vás si jistě poklepou na čelo a právem si řeknou, že takový diletant nemůže předávat historické informace dětem, navíc si za to říkat o plat, ale já vůbec neměl ponětí o tom, že v hrobce se nachází komplex celkem tří menších či větších kaplí, v nichž jsou Medicejové pochováni podle významu a postavení.

A tak jsem začal z gruntu – v kryptě. Hezké sarkofágy, hezké relikviáře a další hezké a jistě drahé serepetičky rozprostřené na několika metrech čtverečních. Hezké, ale pro mě ne až tak zajímavé (musíte vzít v potaz, že jsem byl ve Florencii, kde je často v jednom kostele k vidění více uměleckých děl, než kterými disponují fondy Národní galerie v Praze). A tak jsem šel o patro výš, no a tady se dostavilo první, ne ale zase až tak velké ohromení – Capella dei Principi v sobě ukrývá obrovské tumby šesti florentských velkovévodů. Vše obložené mramorem, navíc v impozantním prostoru, kterému dominuje kupole vyzdobená nádhernými freskami.

Jenže tady zábava zdaleka nekončila a největší kulturní šok měl teprve přijít. Ona byla totiž ještě před Capellou dei Principi vystavěna jiná, menší kaplička, jež přímo navazuje na zmiňovanou baziliku. No a jejím autorem není nikdo jiný než Michelangelo Buonaroti. Ten se na výstavbě podílel nejen architektonicky, ale tři tumby dokonce sám vytvořil a plasticky vyzdobil. A tak jsem se úzkou chodbičkou dostal do kaple Sacrestia nuova a poprvé měl co dělat, abych zadržel nejen slzy, ale i moč a stolici. Málem jsem se totiž po… (doplňte sami vulgárně či nevulgárně – nechám na vás). Jak už jsem se zmiňoval výše, neměl jsem vůbec ponětí o tom, že právě tady narazím na Michelangela a znovu uznávám, že to byla výrazná mezera v mém i tak dost chatrném historickém přehledu. Podobně jako prý vedla prozřetelnost Adolfa Hitlera, dovedla i mě na toto místo a já jsem za to zpětně nesmírně vděčný. Byla to určitě nějaká forma odměny za to, jaké především fyzické utrpení na mě ten den vzhledem k velikosti Florencie ještě čekalo. Dodatečně jsem zjistil, že Michelangelo zde paradoxně svým géniem posvětil ostatky dvou Medicejských, kteří co do významnosti nemohou konkurovat osazenstvu Capella dei Principi. Jeho práci si zde objednal kardinál Giulio di Medici, budoucí papež Klement VII., který tak chtěl dopřát důstojný odpočinek svým slavným předkům. V kapli je pod oltářem pochován také Lorenzo Magnifico („Velkolepý“). Mě tolik nezajímala jména nebožtíků, proto jsem svůj zájem směřoval k Michelangelovým sousoším na hrobech vévodů z Urbina a Nemours.  Nezasvěcenému by se mohlo zcela pochopitelně zdát, že sochy jsou sice hezké, ale plno podobných viděl všude možně na zámcích či v parcích nepočítaně, a to i u nás. No jo, jenže tady jde o kontext. Kontroverzní Michelangelo totiž tato svá díla tvořil coby první s antickou precizností v dobách, kdy se na sever od Alp stále ještě pod taktovkou prudérní církve upřednostňovaly biblické motivy, umělci sahali spíše po dřevu, a přesto jejich plastiky působí strnule a díky nedostatečnému vzdělání v přírodních vědách i dosti diletantsky, tedy optikou dnešního diváka. No a pár desítek kilometrů jižně Buonaroti sypal z rukávu alegorie, odhalená těla a to vše anatomicky i proporčně naprosto dokonale provedené. Komu čest, tomu čest. Kaple Medici na mě zkrátka zapůsobila a nastavila laťku dne proklatě vysoko. 

Od baziliky San Lorenzo jsem se vydal vstříc jednou krátkou uličkou k lehké mozkové mrtvici. Nedokážu úplně přesně vyjádřit ten pocit, když jsem se, víceméně bez varování, ocitl na náměstí San Giovanni. Kdo má alespoň minimální ponětí o Florencii, ví, co následovalo. Ten první dojem, když se ocitnete tváří v tvář románskému baptisteriu sv. Jana Křtitele, které svou velkolepostí objímá v těsném sousedství stojící katedrála Panny Marie, umělecký skvost nejen italského, ale celosvětového formátu, je prostě nepopsatelný. Na pár vteřin se zastaví celý svět a tělo nečekaně zasáhne paralýza. Mysl se dostane do jakéhosi vakua, jež se nachází na pomezí štěstí ze vší té nebývalé nádhery a zároveň i jakési hrůzy, kterou ve vás celé místo vyvolá, jelikož i estetika má své určité hranice všechna ta krása v jednom okamžiku způsobí, že máte nutkání utéct nebo minimálně zavřít oči, aby vás nezasáhlo šílenství. Nevím, jak lépe vyjádřit zhruba tu prvotní půlminutku, kdy jsem prostě jen nehybně stál s otevřenou chlebárnou, jako když malé dítě vidí rozsvícený vánoční strom s dárky.

Dostavilo se i mé tradiční filosofické okénko a v následující pasáží se možná dopustím kontroverzních výroků či přímo faktografických zobecnění a nepřesností, proto mnohé větší znalce předem prosím o odpuštění, nicméně právě kontextu rozmachu civilizace v období 14. – 16. století, nedílně spjatého s Florencií, je potřeba některé milníky zmínit.  Jak už jsem se psal na předchozích řádcích, tak trochu jsem opovrhoval vší tou medicejskou pompézností, jež na vás ve Florencii číhá na každém kroku. Ono je to ale celé o dost komplikovanější a složitější. Jak víme, ve 4. století mohutně zesílil proces systematické likvidace nejvýznamnější civilizace starověku, které měla své srdce právě ve středu dnešní Itálie. Nejen nájezdy, ale i vědomá asimilace nekulturních (v porovnání s římskou společností) národů severně od Alp i jižně od Středozemního moře, ruku v ruce se stále se zvyšujícím vlivem katolické církve, zapříčinily postupný rozvrat oněch starých struktur ve společnosti, kultuře i vzdělání, jež dnes souhrnně nazýváme antikou a částečně se tomuto procesu samozřejmě nevyhnula i východní část Říma, tedy byzantská říše. Od 5. století tak v Evropě na troskách umírající civilizace překotně vznikaly a zanikaly nové říše a pořádky. Další desítky let se nesly ve znamení úpadku, který do velké míry ukončilo dobytí langobardské říše voji Karla Velikého. Území dnešní Itálie poté prakticky až do 19. století zůstalo rozdrobeno na několik samostatných státních útvarů v podobě vévodství, knížectví republik apod. Výjimkou nebylo ani Toskánsko se svým centrem nejprve v Lucce, posléze ve Florencii. Dlouhou dobu zde vládla hrabata z Canossy, ovšem už v průběhu 13. století se pozvolna začíná pozvolna na výsluní dostávat nenápadná rodina obchodníků a později de facto prvních evropských bankéřů, již několikrát zmiňovaných Medicejů. Ti se prostřednictvím nebývalého bohatství a promyšlené sňatkové politiky stávají v 15. století stávají neoficiálními pány celé Florencie, která během několika desítek let až zčtyřnásobila počet obyvatel a stala se prakticky městským státem, kde se o veškeré politické, obchodní i kulturní dění starala medicejská dynastie. Samozřejmě takovým způsobem, aby své astronomické jmění ještě zvětšovala. A právě tady začíná ta kontroverze, s níž jsem se uvnitř sebe trochu pral.

Veškeré bohatství se někde či od někoho musí získat, všechny ty impozantní budovy musí někdo postavit, desetitisíce lidí musí něco jíst. A o tom všem pak rozhoduje hrstka vyvolených. Florencie byla v tomto ohledu velmi specifická, a proto Medicejové byli spíš než feudálové tak trochu první kapitalisté, samozřejmě v hodně přeneseném významu slova. A chtěli své bohatství předvést v co nejhonosnější podobě. To se neobešlo bez neštěstí mnoha a mnoha tisíců poddaných, což je samozřejmě fuj a eklhaft a chudáci lidi, jenže Medicejové byli zároveň i mecenáši s bezednými měšci peněz. To jim dávalo sílu být něco extra, protože sebevětší hrad, kdejaká socha od hlavy až k patě zahalené madony nebo v oslí kůži vázané rukopisy breviářů nebylo nic, co by už v téhle době neměl kdejaký jiný rod. Medicejové ale neměli prakticky neomezené možnosti, a to jak z pozice peněz, tak z pozice moci, ať už světské nebo církevní. Pokud si s nimi účty nevyrovnali přímo desetitisíce prostých lidí, kteří trpěli v jejich područí (a že k tomu párkrát došlo), neexistovala síla, jež by je mohla jakkoliv omezit. Jenže abyste mohli postavit stavby či vytvořit umělecká díla, která se měla přiblížit umu starých Římanů, chtělo to mít také jejich teoretické znalosti. A tak se právě tady začaly namísto legend, modliteb a dalších liturgických textů začala přepisovat díla antických filosofů či arabských vědců, kteří právě z antiky vycházeli. Církvi navzdory. A tak se stala Florencie Mekkou vzdělanců, filosofů a umělců. Symbolicky se zde v této době narodil také Dante Alighieri. Už brzy se tak Medicejové mohli pochlubit na svou dobu nebývale kontroverzními stavbami a uměleckými díly, která čerpala nikoliv přímo z Bible, ale z přírody. Po tisíci letech tak právě tady z popela povstala civilizace, z jejíž moudrosti čerpáme a vycházíme dodnes. Umím si představit, jaký šok musela v tehdejší společnosti způsobit všechna ta nahota anatomicky dokonalých postav soch či obrazů, ale možná i díky tomu, že mnozí umělci zasvětili své nově nabyté znalosti právě ve prospěch církve a jejím představám o umění, rozšířilo se rychle nové umění nejprve za hranice Florencie a bleskově i za hranice italského území. No a ti, kteří provokovali či šokovali, zároveň ale vykazovali nesporné znaky geniality (a mám teď na mysli právě třeba život a dílo Michelangelovo), mohli dál provokovat a šokovat pod ochrannými křídly svých mecenášů, což de facto odstartovalo kulturní a myšlenkovou revoluci, která trvá dodnes.        

Tak jsem odbyl své filosofické okénko a nyní už zpět do kolébky renesance. Velkolepost, pompa a opulentnost Toskánska na člověka, troufám si tvrdit, nejvíce zapůsobí na náměstích Piazza San Giovanni a Piazza del Duomo, kde se vám Florencie nejikoničtější dostane v míře na můj vkus až přehnaně vrchovaté. Najednou se zhmotní všechny ty fotografie, které znáte pouze z bedekrů a pohled na všechen ten mramor, zlato, bronz a bůhvíco všechno ještě za materiál, jehož cena by jistě vystačila na rozpočet několika menších obcí v Čechách, vás naplní právě těmi smíšenými pocity, o nichž jsem se už zmiňoval. No a po chvíli vytáhne fotoaparát a fotíte. Chcete všem doma ukázat a poslat všechnu tu krásu a nádheru, aby vám pak odepsali: „Hezký!“, protože to sice „hezký“ je, ale nestojí přímo u toho. Až ale dcerky povyrostou, ten šok jim i manželce také dopřeji. Musí ale napřed vidět a znát to nejlepší a nejkrásnější, co nabízí naše luhy a háje, aby měly srovnání. Aby obě pochopily tu kulturní propast, která dělila nás a Evropu před mnoha staletími. Aby pochopily, proč poslední Přemyslovci a zejména pak Karel IV. tolik stáli o přísun nových obyvatel z říše, proč najednou a skoro překotně stavěli, zakládali a v neposlední řadě dopřávali (byť omezeně) světské vzdělání těm, kteří měli to štěstí a mohli po něm lačnit.

Snad bylo z předchozích řádků dosti patrné mé ohromení ze středobodu Florencie, protože by se samozřejmě nejednalo o mě, kdyby se mi po pár minutách celá ta atmosféra nezhroutila jako domeček z karet. Věděl jsem, že pouze do katedrály Santa Maria del Fiore se dostanu bez vstupenky, a tak jsem vyrazil ke vstupnímu portálu. Sice mě lehce zarazilo množství lidí, kteří seděli po celém obvodu katedrály a odpočívali, ale říkal jsem si, že jsou to všechno bohémové, volnomyšlenkáři a umělci, kteří nasávají atmosféru, jenže vysvětlení přišlo záhy. U vchodu do svatostánku stála dvojice zaměstnanců, která pouštěla dovnitř návštěvníky v omezeném množství, no a pokud by se tento systém náhodou někomu nezamlouval, o několik kroků dál stála další dvojice, tentokrát v maskovací uniformě, baretu a zlověstně působícími kulomety u pasu. Všichni ti odpočívající lidé tedy nebyly volnomyšlenkáři, ale součást fronty, jež už takhle brzy ráno dosahovala biblických rozměrů a mě přivodila pocit zmaru a zoufalství. Co teď? Stoupnout si na konec, zhruba tak pět hodin zahánět nudu střídavým dloubáním se v nose a nadáváním, přijít o prohlídku dalších památek a ve finále být pak zklamaný, protože interiér je jistě krásný, ale určitě by mě z něj po dvaceti minutách vykopli, aby se dostalo i na všechny ty další korejské a japonské rodiny, jichž byla ve špalíru převaha.

No, nepřemýšlel jsem dlouho a smířil se se skutečností, že interiér a fresky v Brunelleschiho kopuli zkrátka toho dne neuvidím. Nevadí, zvonice a baptisterium mi budou stačit, u těch totiž žádné fronty nebyly, protože všichni ti neznalí pitomci chtějí jistě vidět hlavně katedrálu. Neodradilo mě ani vstupné, a proto jsem vyhledal pokladnu. I tady byla menší fronta, což mě sice trochu zneklidnilo, ale za 10 minut už jsem stál tváří v tvář plexisklu, za nímž seděl velice protivný a neochotný zřízenec. Řekl jsem mu, že chci do zvonice, baptisteria a jestli to zvládnu rychle, tak i do muzea, on mi však s ironickým šklebem oznámil, že do zvonice nejdřív v 16:30, do baptisteria pozítří a muzeum mi ani nenabídl, protože můj obličej byl zkřiven porážkou. Poděkoval jsem, v duchu mu věnoval několik opisů pánského přirození a ponížen vycouval zpět do davu před pokladnou. Vnitřky toho architektonicky neznámějšího z celé Florencie mi zkrátka nebyly dopřány a všechno to osvícenství mé mysli zase hezky zpátky nahradilo maloměšťáctví a vší tak negativní energie mozkomíšního moku s tím spojená.

Toho dne už mě čekal jen „zbytek“ Florencie zvenčí a nakonec i pár krásných městských kostelů zvnějšku i zevnitř. Z mnoha paláců v centru města mě nejvíce zaujal ikonický Palazo Vecchio. Ten se nachází na neméně proslulém Piazza della Signoria. Krom samotného středověkého paláce z konce 16. století, který byl ve století 16. renesančně upraven na přání Medicejů a jež ve středověku býval nejprve radnicí, aby se následně stal symbolem bohatství a moci vévody Cosima I., nachází se na náměstí a i nádherná Neptunova fontána od sochaře Bartolomea Ammanatiho a jezdecká socha zmiňovaného vévody Cosima. Oba monumenty pocházejí shodně ze 16. století. Vstup do paláce pak střeží trojice kopií slavných renesančních soch v čele s Michelangelovým Davidem. V jakési venkovní galerii skulptur v Logia dei Lanzi je možné si prohlédnout několik dalších renesančních soch, tentokrát originálů. Prohlídka se ale neobejde bez změření teploty, což působí celkem bizarně, jelikož prostor je ze tří stran otevřený a v porovnání s frontami a davy v prostoru u katedrály zde zase na tolik potencionálních roznašečů viru určitě nenarazíte. Jinak teplotu do vnitřních prostor monitorují v současnosti ve Florencii úplně všude, to jsem zapomněl zmínit. Kolem uzavřené galerie Uffizi (bylo pondělí) jsem pokračoval přímo za nosem k řece Arno a v podloubí zmiňované galerie se kochal sochami, znázorňujícími ty nejvýznačnější mistry, jejichž díly se může tato galerie světového formátu pyšnit. Muzea jsem měl naštěstí zarezervovaná dopředu, takže Bondone, Botticelli ani Rembrandt rozhodně neměli přijít o tu čest pochlubit se svým dílem velice přísnému oku kritika ze Sokolova u Karlových Varů.  

Skrze náměstíčko paláce Uffizi je to k řece jen pár kroků a okamžitě se vám naskytne pohled na slavný Ponte Vecchio, celkem bizarní středověký most, jež je opatřen několika kupeckými domky. Nad nimi pak ční „Vassariova chodba“ – tu si nechal postavit již zmiňovaný vévoda Cosimo, zřejmě aby se na druhou stranu dostal bez kontaktu s lůzou, jež se na mostě v jeho dobách hemžila. I dnes najdete na mostě obchůdky nabízející šperky či hodinky renomovaných a luxusních značek, já se tedy jen kochal pohledem na to, co všechno si nikdy nebudu moci koupit a přesunul se na druhý břeh Arna. 

Jedním z mých dalších cílů byla bazilika Santa Maria del Santo Spirito. Na poměry Florencie není tento notně renesančně upravený středověký chrám zrovna mokrým snem turistů, čemuž odpovídal i jejich téměř mizivý počet přímo na místě, informovaní však vědí, že přestěhovat tuto budovu i s jejím inventářem k nám do Prahy, málokterá památka na území našeho hlavního města by snesla srovnání s tímto „tuctovým“ florentským kostelem. Vem čert, že i zde se Filipu Brunelleschimu povedlo „znesmrtelnit“ sebe sama, když vlezete dovnitř a prohlédnete si veškerou výzdobu, mimo jiné i nádherný obraz Panny Marie od Filippina Lipiho, což rozhodně nebyl žádný druhořadý renesanční nazdárek, povedou totiž vaše kroky do sakristie, před níž na dřevěné stoličce sedí bratr augustinián. Ten si vás prohlédne, vybere od vás drobný poplatek a dovolí vám prohlédnout si další umělecké dílo. U stropu totiž visí dřevěný krucifix, na němž stylizované úpí Mesiáš. Asi nenajdete na světě žádný kostel, kde by si věřící tento výjev nemohli prohlédnout, ovšem žádný jiný kostel se nemůže pyšnit skutečností, že by autorem ukřižování byl Michelangelo Buonarroti, s nímž jsem se tak už po několikáté setkal. Jedná se přitom o jeho velice rané dílo, s nímž se mohl pochlubit, považte, už v 17 letech. Já se v 17 letech mohl pochlubit maximálně tak přeskočením koně nadél na sportovním gymnáziu. Abych pro samého Michelangela nezapomněl – v kostel najdete také místo posledního odpočinku Paola Uccella, raně renesančního průkopníka malířství. 

Opustil jsem neprávem opomíjený svatostánek a ve snaze pořídit si fotku Florencie z vyhlídkového místa se vydal na Piazzale Michelangelo (jak jinak), kde vzniká drtivá většina skrze fotografii dobře známých pohledů z vrchu na město. Okolo Palazzo Pitti, dalšího ze slavných adres, jsem jen prošel, jelikož podrobnější prohlídku jsem měl v plánu až následující den, a v brutálním pařáku s naloženým batohem začal stoupat nad město. Z cílové destinace jsem byl ale zděšen. Pořídit si zde nějakou hezkou fotku člověka stojí pevné nervy. Římsa betonové zídky náměstí je totiž obsypána turisty, kteří se zde před fotoaparáty líbají, objímají či ukazují srdíčka a vzájemně pak strkají a hádají.  Když pak vidí osamělého zoufalce, s úsměvem vám rvou své mobily a fotoaparáty a prosí vás o zachycení jejich štěstí. Pár Japonců má tedy díky mně krásnou památku na Florencii. Já se snažil vetřít do davu se selfie tyčí, ale mou rádoby krásu neustále narušovaly obličeje zamilovaných párů či dětí, na něž jejich rodiče řvali, aby se usmívaly. Vzdal jsem to a vydal se ještě o jedno patro výše k bazilice San Minatio, na níž jsem se coby obdivovatel románského stavitelství velice těšil.

V potu tváře jsem tedy zdolal ještě několik výškových metrů a stanul před bazilikou jednou z nekrásnějších románských staveb celé Itálie, tedy alespoň podle anglické verze Wikipedie. Ve prospěch tohoto tvrzení hraje téměř původní podoba interiéru ze 13. století, a to včetně vzácně zachovalé dlažby, křtitelnice či raně gotické mozaiky, na níž je vedle trůnícího Krista zachycen patron kostela, který je v chrámu v nádherné a rozlehlé kryptě také pochován. Zdi lemují nádherné renesanční fresky, například od Tadea Gaddiho. V budově se také nachází jedna z nejvýznamnějších památek renesančního stavitelství, a to kaple portugalského kardinála, velvyslance Portugalska ve Florencii. Všechnu tu krásu jsem si dopodrobna prohlédl téhož večer na hotelovém pokoji pomocí internetu, jelikož kostel byl toho dne, bohužel, zavřený. Celý klášterní komplex včetně úchvatného ambitu a knihovny spravují oliveťané, u nás nepříliš známá odnož benediktinského řádu. Alespoň jeden benefit ale návštěva areálu přeci jen měl. Jelikož jsem totálně zmáčený potem a smrděl asi jako fotbalová šatna, neostýchal jsem se vysvléct do půl těla a na schodišti vedoucím k bazilice jsem se opájel nádherným výhledem na Florencii. Nikde totiž ani noha, jelikož turisté se zrovna rvali Piazzale Michelangelo o co nejlepší místo na římse. Ze své pozorovatelny jsem si mezi budovami, které jsem už zmiňoval, nemohl nevšimnout impozantního chrámu, jehož lomené oblouky mě ale coby „románofila“ odrazovaly. Měl jsem celkem čas, nohy mi tuhly jen překvapivě pomalu a můj sálající tělesný zápach spolehlivě odpuzoval hrstky zvědavců, kteří se na místo také vyšourali, proto jsem začal gůglovat. Hm, bazilika Santa Croce, gotika, konec 13. století…, ale počkat, Giottovy fresky! Cimabueho krucifix a pozor, zase Michelangelo! A je tu dokonce pohřbený! A nejen on, také Machiaveli, Galileo Galilei, kenotaf tu má i Dante, jenž je skutečně pohřbený v Ravenně. Nebylo co řešit, chrám jsem měl při cestě k Brunelleschio slavnému sirotčinci a půlhodinka navíc už mě nezabije.

Z půlhodinky se ale nakonec stala hodinka, jelikož baziliku Santa Croce bedekry jistojistě zmiňují, svědčila o tom i celkem dlouhá fronta k pokladně, takže jsem si v ní také nějakou dobu postál. Nebudu teď machrovat, začínal jsem toho mít opravdu dost, a proto nyní učiním doznání. Vůči hroznovému cukru už si mě tělo za celý den vytvořilo jakousi imunitu, nepomohlo mi ovoce, nepomohla zelenina, z pomyšlení na horkou kávu v tropech na mě šly mdloby, proto jsem zhřešil. Ve frontě jsem si všiml menší prodejny potravin stojící opodál, proto jsem vysvětlil svůj bídný fyzický stav holandské rodince stojící ve frontě za mnou, poprosil její členy o „držení místa“, na což s úsměvem přistoupili a šel si pro svou dávku. Od dob, kdy jsem jich lemtal téměř litry denně a přibral i s jejich pomocí několik vaků tuku všude možně po těle, uplynulo už deset let. Tak dlouho už abstinuji od okamžiku, kdy jsem spatřil své barokní tělo na jedné z fotografií z dovolené. Tehdy jsem si řekl, že omezím porce jídla, zvýším nutriční kvalitu a hlavně – bud pít už jen vodu, vodu a zase vodu! A pivo, k večeři. Narážím teď na energetické nápoje, o jejichž škodlivosti se snažím přesvědčit i děti ve škole či na sportovištích. Jenže toho podvečera ve Florencii si tělo prostě tak nějak řeklo, že ten patok potřebuje. Nedokážu si to vysvětlit, ale šel jsem jako náměsíčný a najisto. Po chvilce jsem byl zpět ve štrúdlu a připomínal si chuť nápoje, který mi (a nerad to přiznávám) opravdu začal dávat křídla. Musím ovšem upozornit, že teploty opravdu atakovaly čtyřicítku, na obloze nebyl celý den ani mráček a já měl v nohách téměř dvacet nachozených kilometrů, a to nejen po rovině. Prostě jsem to tak nějak potřeboval, snad mi bude odpuštěno. Teď už ale zpátky do baziliky.

Zmiňoval jsem, že na výzdobě baziliky se mimo jiných podílel i Giotto di Bondone. Nevím, do jaké míry je vám jméno tohoto umělce povědomé, avšak na mém osobním žebříčku oblíbených umělců mu patří nejvyšší příčky. Byl to totiž vizionář, inovátor a prakticky revolucionář. Jeho tvorba časově spadá sice ještě do období gotiky, ale byl to právě on a ještě několik málo dalších umělců (Cimabue, Duccio…), kdo svou kompozicí nejen, že se pokoušel o propracovanější perspektivu, on byl ale první, kdo dal svým postavám emoce. Středověce strnulé obličeje světců známe i od našich mistrů a Anežských klášter jich je plný, ovšem ti Giottovi truchlí, smějí se a trpí. Expresivně a uvěřitelně. A právě díky tomu je Giotto di Bondone považován za jakéhosi „startéra“ renesance v malířství. Uvnitř kostela jsem se poklonil před hroby všech osobností, jež jsem zmiňoval a jež psaly důležité kapitoly dějin lidstva, ovšem pohled na Giottovu výzdobu kaplí Bardi a Peruzzi… To bylo prostě něco nepopsatelně úžasného a krásného. To srovnání není z hlediska historického ani geopolitického na místě, ale viděl jsem mnoho pozdně románských a raně i vrcholně gotických fresek v našich končinách, ale to je zkrátka jako porovnávat Rolls-Royce a Dacii – obojí dalo práci, obojí slouží svému účelu, jenže jedno z toho je spotřební zboží, druhé mistrovské dílo. Za zmínku stojí i další fresky, jimiž je kostel doslova posetý, a chybou by bylo vynechat i dva další krucifixy, jeden od zmiňovaného Cimabua, druhý od Donatela. Dále vitráže, relikviáře… Zkrátka bazilika Santa Croce je sama o sobě takovou menší galerií výtvarného umění a rozhodně zpětně nelituji, že jsem si ji téměř na pokraji zhroucení prohlédnul. Naopak bych mnohem více litoval, pokud bych to neudělal. Prošel jsem ambitem a vydal se na zpáteční cestu k hotelu. Čekaly mě poslední tři zastávky, z toho dvě velice letmé.

První zastávkou byl dům, v němž během svého působení ve Florencii pobýval, hádejte kdo? Ano, Michelangelo! Zvnějšku není na domě, krom busty umělce, víceméně nic zajímavého, proto jsem místo zdokumentoval a z posledních sil pokračoval dál ve své pouti. Předposledním bodem výletu byl již zmiňovaný nejstarší sirotčinec v Evropě a zároveň také jedna z nejstarších renesančních staveb vůbec, jenže se zde zrovna připravovalo jakési kulturní vystoupení. Na náměstíčku před sirotčincem a bazilikou Santissima Annunziata bylo tedy pódium a před ním sedadla obehnaná zábradlím, takže historie chtivý návštěvník jen taktak, že se místem protáhnul. Fontana dei mostri marini tedy nebyla vidět vůbec, jezdecká socha Ferdinanda I. Medicejského jen z úctyhodné vzdálenosti. 

Po pořádné, dvacetikilometrové oklice jsem se v odpoledních hodinách dostal zpátky k úvodnímu bodu itineráře, tedy k bazilice Santa Maria Novella. Načasování bylo opravdu výborné, jelikož sluneční kotouč už pomalu dával pondělku vale, díky čemuž už u centra dominikánského řádu nebyla téměř žádná turistická noha. Fronta nikde a další z církevních galerií renesančního umění mě tedy uvítala klidným prostředím. To jsem po celém dni už opravdu nutně potřeboval. Už po vstupu do florentského centra zmiňovaného žebravého řádu mi bylo jasné, že v 15. a 16. století už to rozhodně nebylo tolik o almužnách, ale o vlivu a moci. Santa Maria Novella je totiž jen součást rozlehlého dominikánského komplexu, jehož průzkum mi sice zabral jen pár desítek minut, ale to jen proto, že už jsem byl za jeden den psychicky a fyzicky unavený jako po týdnu vzdělávání dětí skrze akvárka na monitoru. Pokud bych měl zájem o detailnější průzkum a obhlídku všech budov kláštera, musel bych obětovat daleko více času. A tak jsem se spokojil jen s bazilikou a uměleckou výzdobou opět zcela odlišující zaalapské prostředí od toho italského. Tak jen namátkou – Duccio, Giotto, Masaccio, Ghiberti, Botticelli, Bronzino, Filippino Lippi, Ghirlandaio, Brunelleschi, Pisano, Vasari… Celkem slušný kostelík, co říkáte? 

Hodná pozoru je ale i samotná stavba, ta je vlastně už spíše raně gotická, ačkoliv jsou i zde patrné vlivy doznívajícího románského slohu. Dominikáni se rozhodli vystavět své centrum na místě předrománské modlitebny téhož zasvěcení (vyjma slůvka „Novella“, jež odkazuje právě na novostavbu). Ta zde stála od 9. století. Ikonické je také její průčelí, to svůj současný renesanční vzhled získalo za použití mnoha tun mramoru v období renesance.  

Po obhlídce baziliky jsem se rozhodl vydat se zpět na hotel, nicméně celý areál je natolik spletitý a na můj vkus nepřehledný, že po nucené prohlídce (držel jsem se šipek určujících směr prohlídky) rajského dvora, refektáře, ambitů a dalších částí dominikánského komplexu jsem ocitnul opět v bazilice. A tak jsem si celé kolečko musel dát ještě jednou, přičemž už jsem se raději ptal hlídačů. 

I neplánovanému výletu v areálu kláštera jsem se na pokoj dostal s 27 nachozenými kilometry a nutně jsem potřeboval jídlo, sprchu a odpočinek. Dilematem pro mě bylo, v jakém pořadí. Intuitivně jsem ze sebe sloupnul oblečení, hermeticky je uzavřel do igelitové tašky, jelikož jsem nechtěl riskovat intervenci protichemické jednotky, a několik příjemných minut strávil ve sprše. Poté jsem se oblékl do čistého a vydal se na další pochod do zhruba dva kilometry vzdáleného supermarketu. Cestou zpět mě provázel veselý cinkot lahváčů v batohu. Na pokoje jsem se najedl, napojil a při četbě knihy čekal na soumrak. Čekalo mě totiž ještě dalších deset kilometrů, jelikož jsem měl v plánu prohlédnout si Florencii večerní, ovšem už jen ikonická místa.

Večerní Florencie mi vlila novou krev do žil, je totiž ještě magičtější než ve dne. Všudypřítomní pouliční hudebníci a různé druhy a styly jejich repertoáru kouzlili úsměvy na tvářích tisíců turistů a osvětlené monumenty podtrhují genius loci, kterým toto město disponuje snad v každou hodinu i období. Mrzí mě, že obyčejné fotografie neumožňují ani z poloviny tuto atmosféru přiblížit. To zkrátka musí člověk vidět a prožít. Večerní Florencie byla symbolickou tečkou za opravdu náročným, ale nádherným dnem, který jsem měl to štěstí prožít. 

Následující kapitola:

ČTVRTÝ DEN - FLORENCIE (MUZEA A GALERIE), VINCI