Autem do Itálie 2021 - druhý den: Modena

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, jak jsem v Modeně potkal nádhernou katedrálu a vrátil se do dětství.

Předchozí kapitoly:

PROLOG

PRVNÍ DEN - TRENTO

Kontinentálně nasnídaný jsem usedl do svého kočáru a v depresi z vidiny bezmála dvou stovek kilometrů po ošemetné italské dálnici se vydal vstříc Modeně. V té mé prakticky lákal jen jeden bod, a to nádherná románská katedrála Nanebevzetí Panny Marie, jediný kostel z těch několika desítek, jež jsem měl v Itálii v plánu znesvětit svou přítomností, která je sama o sobě zapsána na seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Modenu jsem tedy bral jen jako zastávka na cestě do Florencie, kde jsem měl v plánu zakotvit téhož večera. Prapůvodně jsem se při sestavování itineráře rozhodoval mezi touto metropolí a Bolognou, ovšem Modena nakonec zvítězila. Jak se později ukázalo, neměl jsem důvod, abych svého rozhodnutí litoval.

Asi jsem měl zmínit už na začátku, že peněz jsem s sebou rozhodně neměl na rozdávání, čeho mám naopak v poslední době na rozdávání, to je tuk v řase na břiše, proto jsem měl jednoznačně v plánu nerozhazovat penězi za takové pitomosti, jako je třeba placené parkování. A to i za cenu toho, že se prostě projdu nějaký ten kilometr navíc. To přesně se stalo také v Modeně. Zakempil jsem u supermarketu, zhruba 1.5 kilometru vzdáleném od centra, a v bezmála čtyřicetistupňovém chládku se vydal na cestu.

Cestou k hlavnímu bodu jsem minul Palazzo dei Musei. V tomto pozdně barokním paláci, jejž nechal vystavět modenský vévoda František III. d´Este (netřeba asi zmiňovat, že jistý příslušník tohoto rodu měl co dočinění i s našimi dějinami). Neměl jsem úplně v plánu navštěvovat nějaká „regionální“ muzea (která by u nás mohla být suverénně muzei zemského významu), nicméně nedalo mi to a při pohledu na banner zvoucí do galerie Estense jsem vytáhl z kapsy kamaráda „Gůgla“. Ten mi prozradil, že pokud budu chtít, mohu se pozdravit s Berninim, Correggiem,  Velasquezem, Renim, El Grecem, Tintorettem a dalšími celkem známými pány. A to by byla velice solidní společnost, takže jsem do svého programu přidal další bod. Napoprvé jsem minul galerii a pomalu se ocitl v samotném centru Modeny. Turistů už zde bylo o poznání více než ve Florencii, přesto ale nic extrémního. Vcelku klídek. Z fotografií jsem byl připravený na to, že katedrála bude hezká. Jenže nebyla. Byla a je totiž nádherná, překrásná a úžasná a komisaři z hodnotící komise UNESCO zde rozhodně nešlápli vedle. Stojí zde od počátku 12. století a vystavěna byla nad hrobem sv. Geminiana, patrona města, ovšem už coby třetí stavba na témže místě. V Tridentu jsem obdivoval množství uměleckých děl na portálech, římsách a dalších místech, jenže dóm v Modeně je v tomhle směru ještě o level výše. Ochozy, hlavice sloupů, tympanony, ústupky… - tady všude najdete motivy z Bible a další symboliku. Katedrálu i vedle stojící zvonici Ghirlandina jsem prostě musel obejít několikrát, abych se jakž takž nabažil. Mimochodem, i tady vstupy střeží dvojice lvů, z jejichž hřbetů vyrůstají sloupy podpírající stříšky nad portály.  

Interiér trojlodní baziliky je podobný katedrále v Tridentu, tedy odhalené středověké cihly, sem tam nějaká nástěnná malba. Apsidám pak vévodí nádherné fresky, ty by měly pocházet z posledního desetiletí čtrnáctého století. Krom mnoha dalších uměleckých děl stojí za zmínku ochoz nad kryptou, nádherná sochařská práce Anselma da Campione z počátku 13. století. Jak už jsem ale napsal, románských uměleckých děl, kazatelnou či křtitelnicí počínaje a několika oltáři konče, je uvnitř katedrály velká spousta. Nadšení z katedrály bylo pro mě prostě tak obrovské, že jsem se od ní nemohl odlepit. Pohřeb v tomto svatostánku si ostatně přál i legendární sólista Luciano Pavarotti, jeden z nejslavnějších rodáků z tohoto města, a přání se mu vyplnilo.  Dal jsem si proto ještě kávu v kavárně v její těsné blízkosti. A přemýšlel, co dál.

Modena, Modena… - znal jsem přeci tohle město ještě v dobách, kdy pro mě kostel představoval pouze humornou historku, kdy moje bohužel už dávno zesnulá a věřící babička kdysi po návštěvě Paříže prohlásila, že Eiffelovka je sice hezká, ale kam se se*e na kostel v její rodné vsi na Moravě. Projížděl jsem si v hlavě různé koncily nebo bitvy, ale za boha ne a ne si vzpomenout. Zoomoval jsem tedy v mapě a okamžitě se mi rozsvítilo, když se mi kousek pod Modenou zobrazil nápis „Maranello“! No jasně, vždyť já kdysi dávno celkem žral závody F1, to ještě ale závodil Michael Schumacher a já měl ve vitríně v pokojíčku vyskládány modely autíček s logem vzpínajícího se koně na kapotě. Rázem mi bylo zase deset let a vzpomněl jsem si, že v Modeně se narodil a začínal Enzo Ferrari. Rodný dům by proto asi stálo za to vidět, proto jsem opět kouknul do mapy. A vida – rodný dům i dílna, kde se svým bratrem zhruba před sto lety začal vytvářet první přibližovadla, stále stojí. A dílna dnes slouží coby muzeum po něm pojmenované automobilky, jejíž nahlas vyslovené jméno působí mokré sny mužům a zlatokopkám všeho věku. Přesně takové chvíle na svých cestách miluji, když náhodou zjistíte, že v místě vaší polohy se nachází něco, o čem jste původně netušili. Tak jsem do sebe kopnul doppio a s mozkem znovu desetiletého kluka se vydal na sever města, kde už na mě čekalo několik koní na kapotách a stovky, ba tisíce pod nimi.    

Přišel jsem k muzeu z jižní strany a absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že jsem poblíž kultovního místa pro nejednoho automobilového nadšence. Nebýt cedule a nápisu na zídce, možná bych i cestu ke vstupu zcela minul. Rodný dům i dílna si dodnes zachovávají tradiční vzhled, ovšem podzemní muzeum, kde se nachází několik exemplářů slavných supersportů, je přikryté umělecky provedeným hangárem z roku 2003, jež na mě na první dobrou působil jako krásný exemplář organické architektury, jíž nejen v našich luzích a hájích proslavil architekt Jan Kaplický. Nejsem ale znalcem moderní architektury, opravdoví znalci mi proto snad prominou. U vstupu jsem samozřejmě musel absolvovat všechny hygienické a bezpečnostní úkony, ovšem žádná fronta se nikde nekonala, proto jsem už zanedlouho kráčel mezi několika desítkami, možná i stovkami milionů korun. Musím uznat, že využití velkého prostoru bez uliček a zákoutí historickým i současným kouskům automobilky Ferrari svědčí, takže ačkoliv se mezi nimi už motalo celkem větší množství lidí, nikdo nikomu nepřekážel a netvořily se žádné fronty. Brada mi padla přesně v 11:00, kdy zhasnula úplně všechna světla, což některé dámy doprovodily výkřikem, ovšem po pár vteřinách začala na obrovské zdi na ochozu desetiminutová projekce coby sonda do života Enza Ferrariho. Filmeček byl, krásný, dojemný a jen podtrhnul atmosféru celého místa. Ferrari je prostě legendou a největší ikonou motoristického světa, a to je fakt, s nímž se musí smířit i jeho odpůrci. Druhá, neméně zajímavá část výstavy, se nachází právě v rodinné dílně respektive v rodném domě samotného závodníka a později vizionáře a inovátora. Ačkoliv jsem naturelem zaměřený na o něco starší historii, rozhodně jsem návštěvou muzea slavné automobilky neprohloupil. Naopak jsem se zase stal malým klukem, který kdysi dávno snil, že alespoň jeden podobný vůz bude někdy vlastnit. Inu, byl bych asi první učitel na světě.

V Modeně mi zbýval poslední rest, jímž byla návštěva zmiňované galerie Estense. Tu jsem hodlal sfouknout během cesty zpět ke svému vozu, jehož hodnota by možná odpovídala jedné brzdové destičce automobilových šperků, jež jsem ještě před chvíli obdivoval. Ani po vstupu do Palazzo dei Muzei na mě nečekala žádná fronta, takže jsem už záhy po zaplacení nevysokého obnosu vstanul tváří v tvář bustě Františka I. d´Este, na níž by jistě nebylo nic až tak zajímavého (kníratí muži ze 17. Století nejsou zrovna můj typ), kdyby jejím autorem nebylo další Ferrari, tentokrát mezi barokními umělci, slovutný a geniální sochař Giovanni Lorenzo Bernini. Jeho mramorové umělecké dílo celou expozici zahajuje. V několika místnostech jediného patra paláce se nachází vcelku solidní exkurz do vývoje italské a částečně i celoevropské renesance a její pozvolný přechod do baroka. Nejznámější umělce, jejichž díla jsou zde zastoupena, jsem jmenoval už výše, ovšem za zmínku jistě stojí sice malinký, ovšem skvostný triptych El Grecův. Ten mě zaujal ze všech děl nejvíce. Dojem na mě udělal i neplánovaný rozhovor s jedním z hlídačů, kterého jsem se ptal na toalety, jelikož příroda jala se mě volati celkem dost hlasitě. Milým hochem jsem byl nasměřován na místo, kam musí chodit i císařpán, a po návratu mládenci ještě jednou poděkoval a pochválil nádherné toalety, které skrze prosklené stěny dovolují obdivovat archeology odhalené nejstarší části celého paláce. Mládenec mi poté sdělil, že je studentem místní univerzity, a že je dobrovolníkem podobně jako většina ostatních hlídačů, jelikož jejich počty musely být kvůli vládním nařízením podstatně zvýšeny. Sdělil mi ale také, že svého času rozhodně nelituje, protože jinak by hrozilo, že by musea a galerie musela být uzavřená. Hluboce jsem se uklonil jeho lásce k historii a umění, ještě jednou poděkoval a vydal se do cílové rovinky k autu. Čekal mě poslední bod dne – přejezd do Florencie.

V podvečer jsem se domotal do svého florentského útočiště. To se nacházelo necelé dva kilometry od historického centra města. V místě mého pobytu bylo dosti hustá zástavba sestávající z obytných činžáků, tedy o nějakém kulturním zážitku zde nemohla být řeč. Po ubytování se jsem se po dalším náročném dni a patnáctce nachozených kilometrů nejprve osvěžil rychlou sprchou a vydal se do nejbližšího supermarketu, abych si zajistil rychlou a lacinou večeři a zároveň svačinu na zítřejší pochod. Počasí slibovalo další tropy a mapa celkem 16 kilometrů, a to pouze mezi jednotlivými body, aniž bych je procházel, obcházel či se k nim vracel. Měl to být zkrátka masakr a nakonec opravdu byl.

Následující kapitola:

TŘETÍ DEN - FLORENCIE