Autem do Itálie 2021 - čtvrtý den: Florencie (muzea a galerie), Vinci

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, jak jsem se seznámil s nejvyšší ligou renesančního umění.

Předchozí kapitoly:

PROLOG

PRVNÍ DEN - TRENTO

DRUHÝ DEN - MODENA

TŘETÍ DEN - FLORENCIE

Celkem jsem se obával, jak mi po včerejším perném dnu bude, tělu ale necelých osm hodin spánku k regeneraci stačilo a v sedm hodin ráno jsem z postele vylezl relativně čerstvý. Má spánková dysfunkce projevující se standardním vstáváním mezi šestou a sedmou hodinou ranní za jakýchkoliv okolností, mě sice znetvořila ve věčně nerudného a skuhrajícího sympaťáka, ovšem má i plno výhod. Co se týče hotelů, na snídaních jsem vždy mezi prvními a celkově mi ranní vstávání dopřává delší den na aktivity. Hodilo se mi to ve Florencii, proto jsem si návštěvu Gallerie dell´ Accademia zarezervoval hned na začátek otevírací doby, což se mi vrátilo v nejlepší možné formě. O tom ale až později.

Nasnídal jsem se a vydal se díky předchozímu dni už známou cestou do centra města. Včerejšího dne mě velmi překvapilo, jak narváno bylo před Palazzo Vecchio u kopie sochy Michelangelova Davida. Je mi jasné, že je to natolik ikonická skulptura, že by o fotku s její reprodukcí stály davy turistů třeba i ve Františkových Lázních, nicméně jsem pojal podezření, že mnoho hlav na místě bylo přesvědčených o originalitě díla a genialitě mistra Buonarotiho. Soudím tak dle zkoumavých pohledů i výkladů, které matky či otcové dopřávali svým rodinám. Originál symbolu renesance se samozřejmě nachází ve zmiňované galerie, což jako správný učitel dějepisu s dvanáctiletou praxí vím už dlouhé dva roky. 

Muzeum otevíralo v 9:00, ovšem já už byl v 8:30 druhý v pořadí v čerstvě se tvořící frontě pro návštěvníky s voucherem. Štrúdl s lidmi bez rezervace byl už ale notně delší a neustále se prodlužoval, dost škodolibě jsem si proto vychutnával pohled na překvapené výrazy turistů, kteří si ve vidině rychlejšího odbavení stoupli do naší fronty (ačkoliv nápis „Reservations“ nad vstupem byl dostatečně zřetelný), aby posléze byli zaměstnancem muzea nejprve vyzváni k předložení voucheru a posléze s ukřivděnými výrazy odkázáni na konec neustále rostoucího hada. Naše vouchery byly totiž průběžně směnovány za vstupenky a dostávám se proto nyní k onomu benefitu, jejž jsem nedávno zmiňoval. Ve frontě přede mnou totiž stály dvě noblesní dámy, které zamířily nejprve do šatny, no a vedlejší zástup se pohnul teprve k pokladně. Prokázal jsem se tedy ostraze platnou vstupenkou a byl prvním člověkem, který toho dnes vstoupil do muzea. Zaměstnance nepočítám. Necelou minutu jsem tak Davida měl úplně pro sebe, což bylo něco naprosto neuvěřitelného. Po zkušenostech z Louvru, kdy jsem se strašně těšil na Monu Lisu a pak byl mírně zklamán z davů a nemožnosti prozkoumat dílo z nějakého bližšího pohledu, jsem se na Davida tolik netřásl, jenže první dojem byl v tomto případě zcela opačný. Čekal jsem krásu, ale dostal velkolepost a nádheru. Vidět naživo Davida je něco nepopsatelného a Florencie mi podruhé ve dvou dnech způsobila kulturní arytmii. 

Proporcionalita či dokonalá anatomie Michelangelova vrcholného díla jsou známy minimálně žákům sedmé třídy, kde je renesance zpravidla probírána, tudíž by popisování sochy bylo ztrátou času. Na své současné místo byla dopravena teprve ve druhé polovině 19. století, do té doby se totiž skutečně vyskytovala před palácem Vecchio a není jistě bez zajímavosti, že původní místo pro ni určila komise, jejímiž členy byli například Leonardo da Vinci či jeho spolužák z dílny Andrey del Verocchia Sandro Botticelli. Cena, jíž si Michelangelo za svůj výtvor stanovil, byla tehdy astronomických 900 zlatých dukátů, což je podle některých zdrojů vyšší částka, než jakou si kupříkladu Leonardo vydělal za celý svůj život, což je samozřejmě dosti zavádějící údaj vzhledem ke skutečnosti, že da Vinci, největší genius své doby a možná i historie lidstva, většinu svých prací vůbec nedokončil. Buď jak buď, na kráse to Davidovi nikterak neubírá.

Málokdo ví, že cestu k Davidovi lemují přímo v galerii další, avšak nedokončená Michelangelova díla. O to zajímavější je pohled na onu počínající metamorfózu mramoru v umělecké dílo. Takovéto projekty jsou na místě celkem čtyři a má se jednat o jakési vězně, kteří měli být součástí hrobky papeže Julia II. V prostoru se nachází i sousoší Palestrina Pieta, ta je sice Michelangelovi připisována, její původ se ale dosud nepodařilo spolehlivě prokázat. 

Součástí galerie je i menší sbírka obrazů. Ta sice čítá jen asi pět místností, ovšem za její obsah by se nemusely stydět kdejaká mnohem větší a renomovanější instituce. Namátkou mohu jmenovat znovu Botticelliho, Ghirlandaia, Uccella,  del Sartra a bez zajímavosti není ani menší sbírka středověkých pravoslavných ikon. Když jsem zjišťoval, kdo vlastně nechal celý areál vybudovat, překvapila mě informace, že se jednalo o toskánského velkovévodu Leopolda, pozdějšího císaře a českého krále Leopolda II.  Cestou zpět z obrazové části jsem se ještě na dalších pět minut zaseknul u Davida, protože ta socha je zkrátka hypnotizující. Jen pořád nechápu, proč okolo ní dělají sedmáci (respektive sedmačky) takový povyk. Budu se jich muset pořádně zeptat.

Florencie mě k návštěvě lákala mnoha svými skvosty, nicméně nad všemi čněla světoznámá Galleria degli Uffizi. Budova z 16. Století, jejímž autorem je řemeslně mistrný malíř Giorgo Vasari, který ovšem nedokázal vystoupit ze stínu svých slavných současníků, proto alespoň sepsal jejich životopisy. Vasari byl ale zároveň ceněný a vyhledávaný architekt, o čemž svědčí megalomanská zakázka stavby paláce pro úředníky, kterou Vasarimu zadal Cosimo I. Medicejský. Odtud ostatně pochází také název galerie – uffizio je italský výraz pro kancelář. Prostor nad kancelářemi měl už původně sloužit jako výstavní sál opulentních vévodových sbírek, takže svůj účel plní dodnes coby nejstarší pinakotéka v Evropě. Děl však podstatně přibylo, proto musely být výstavní prostory značně rozšířeny. V průběhu dalšího století výrazně přibývalo uměleckých děl, pro něž se v prostorách galerie začalo nedostávat místa. Nejednalo se přitom jen a pouze o plátna, ale i o kresby či rytiny, později také o medaile či gobelíny. Přibývalo ale i obrazů, a tak byly zakládány nové instituce po celé Florencii, do nichž následně umělecká díla nemalířské povahy putovala. Na ochozech Uffizi tak zůstaly pouze desítky převážně antických skulptur, v sálech se pak nachází nejcelistvější přehled vývoje italské renesance na světě. Vzhledem k opravdu k enormnímu počtu uměleckých děl, jež byly v průběhu čtyř století Medicejskými a později Lotrinskými nashromážděny, došlo roku 1925 i k celkem bizarní události – mezi dalšími díly byl ve skladu galerie objeven Caravaggiův Bakchus. Vůbec by mi nevadilo objevit něco podobného třeba na půdě nebo ve sklepě.

Má vlastní zkušenost s galerií logicky začala na Piazzale degli Uffizi, proslulém náměstíčku, jež odděluje obě křídla budovy. V mohutných dórských sloupech, jež podpírají vyšší patra stavby, byly v 19. století vytvořeny niky pro sochy nejvýznamnějších malířů, jejichž díla galerie vystavuje. Moc jsem se jimi ale kochat nemohl, protože na náměstíčku byl opravdu brutální nával a dlouho mi trvalo, než jsem se ve frontách a zástupech zorientoval. Nakonec jsem se proto musel ptát víceméně vystresovaných zaměstnanců, kteří mě (podobně jako další stovky a tisíce nekňubů přede mnou i po mně) navedli ke vchodu pro vyzvednutí vstupenek výměnou za voucher. Tady nebyla fronta vůbec žádná, takže do muzea jsem se nakonec dostal zcela pohodlně a bez čekání. Pokud tedy zvažujete návštěvu Florencie, rozhodně si dopředu zjistěte, zdali místa, jež máte v plánu navštívit, neumožňují přednostní rezervaci. Časově a nervově se to rozhodně vyplatí. 

Davům uvnitř budovy už ale utéci nelze, ovšem galerie je natolik rozlehlá, že dostat se jakémukoliv mistrovskému dílu pěkně zblízka a prostudovat jednotlivé tahy štětcem není vůbec žádný problém. Tedy vyjma Botticelliho Zrození Venuše či Primavery. Italové je totiž cpou snad na všechny suvenýry, které si člověk dokáže jen představit, takže v povědomí je mají i lidé, co nerozeznají Leonarda da Vinciho od Leonarda DiCapria. Jakmile si tedy chcete tato mistrovská díla déle prohlédnout, nevyhnete se občasným strkancům od puberťaček, které si s bohyněmi pořizují selfíčka.

Co se týče nabídky galerie, máte-li nějakého byť jen lehce oblíbeného renesančního malíře italské provenience, pak ho v Uffizi najdete. Jmenovat je všechny je asi stejně zbytečné, jako druhy zeleniny na farmářském trhu. Prostě jsou tu všichni od těch, co dali jména ninja-želvám až po ty, jež zná jen opravdový kunsthistorik. Nechybí ale ani významní zástupci vlámské provenience, najde se tu i nějaký ten Dürer či Cranach. Baroko také rozhodně nezůstává ve stínu renesance, takže van Dyck, Rubens či Rembrandt na vás také jistě zapůsobí, jenže já jsem ředitel jednočlenného fanklubu Michelangela Merisiho, proto nešlo dlouhou chvilku nepostát u jeho Medúzy a Bakchca. Tady jsem si opravdu přišel na své. Jestliže se opravdu chcete kochat a neznervózňují vás davy turistů, vyšetřete si na návštěvu Ufizzi takové dvě hodiny minimálně a znovu opakuji – bez předchozí rezervace zažijete peklo vpravdě Dantovské, takže další desítky minut připočítejte na stání ve frontě.

Obě muzea byla naprosto skvělá, fantastická a v každém se najde něco, co by měl kulturní člověk alespoň jedenkrát za život spatřit a nechat na sebe zapůsobit. Návštěvu ve Florencii jsem měl ale v plánu zakončit palácem Pitti a jeho pinakotékou ala Galleria Palatina. O paláci jsem se už zmiňoval. Jedná se o na první pohled až přehnaně reprezentativní budovu z 15. století, jíž si na Filippu Bruneleschim výjimečně nevymohli Medicejové, ale bankéř Luca Pitti. Přesto i tady hrají Medicejové jednu z ústředních rolí, jelikož bankéř chtěl monumentálním palácem zasadit nejvýznamnějšímu florentskému rodu políček v opulentnosti a luxusu. Nakonec to stejně dopadlo tak, že i díky nákladné stavbě bankéř Pitti zkrachoval a Medicejové nakonec jeho sídlo odkoupili, přestavěli a doplnili o pompézní park známý pod jménem Zahrady Boboli. Přímo v budově pak vyčlenili několik křídel pro své rozrůstající se sbírky umění, takže dnes v paláci můžeme najít několik uměleckých a kulturních institucí – knihovnu, obsahující obrovské množství rukopisů, prvotisků i dalších významných knih, muzeum stříbra a dvě galerie, jednu s uměním starých mistrů, druhou s díly pozdější datace.  Mně samo sebou zajímali staří mistři a dosyta nakojen téměř zlatou dávkou renesance jsem zvažoval, jestli vůbec má cenu v nějaké podružné obrazárně ztrácet čas. Naštěstí jsem se ale přeci jen rozhodl Palatinu navštívit a udělal jsem sakra dobře!

To je prostě život a asi to známe všichni – jakmile se na něco strašně těšíte a stavíte si nebeské hrady, většinou se dostaví zklamání. A naopak – nejsou-li očekávání valná a jdete do něčeho víceméně z donucení, končívá to zážitkem na celý život, jež přidáváte k dobru přátelům při posezení. Ještě si velice dobře vybavuji, kterak jsem se na vysoké škole domluvil před důležitou zkouškou z historické mluvnice s kamarádem, že se odpoledne půjdeme učit na terasu restaurace blízké vysokoškolským kolejím, abychom pachuť spřežek, jerů či diftongů mohli decentně spláchnout jedním maximálně dvěma kousky krásnobřezenského zlatavého moku. Inu, celé to dopadlo tak, že jsem se probudil na neznámém místě asi dvě hodiny po termínu zkoušky. Proč to vůbec píši? Protože podobná neplánovaná „opice“ na mě čekala i v paláci Piti. Tak trošku starosvětská galerie si dodnes drží styl zámeckých obrazáren, takže zdi všech komnat a pokojů jsou doslova přeplácány rámy a plátny všech velikostí a tvarů. No jo, jenže na zámcích se takto tapetovalo a tapetuje víceméně druholigovými mistry, proto jsem na první dobrou očekával něco podobného i zde, jenže když jsem k plátnům přistoupil blíže, celkem mě začal chytat amok, jelikož bez jakéhokoliv problému si tu můžete sáhnout či prsknout (já to samozřejmě nedělal) na del Sarta, Bassana, Botticelliho, Bronzina, Rafaela, Rubense, Tiziana, a dokonce i na Caravaggia! A to jsem ještě plno veleslavných jmen vynechal. V mnoha jiných, méně významných galeriích to začne křičet a houkat, ledva si dovolíte k obrazu přistoupit na půl metru, tady ale nic. Chceš si pohladit Tiziana? Není problém, prostě pohoda. Galleria Palatina pro mě zkrátka byla úžasným zakončením dvoudenního rande s Florencií.

Hotelový pokoj jsem měl standardně vyklidit do 10 hodin, jenže bylo zapotřebí vyřešit, kam odstavím auto. Přímo do centra se na povolení nedostanete a i na perifériích je stání nedostatek, je navíc zpoplatněno a ceny nelidové. Sice jsem tak nějak pochopil, že s lístky, kartami a povoleními si Italové ani turisté příliš hlavu nelámou, jelikož za předními skly kolemstojících aut jsem příliš tiketů nenapočítal, jenže riskovat nějaký velký flastr se mi nechtělo. Proto jsem to „na hulváta“ zkusil přímo v hotelu (spíše hotýlku) a zeptal se milého pana správce a zároveň asi i majitele, jestli bych mu mohl blokovat už tak auty celkem přeplněný dvoreček zhruba do 14:00. Nedělám si iluze o tom, že pokusit se o něco podobného v našich luzích a hájích, možná bych se se zlou potázal, proto jsem s úspěchem dopředu příliš nepočítal. Jenže jsem nechtěně spustil trochu menší akci „Kulový blesk“. Pan majitel otevřel bránu, vyjel se svým vozem, aby mi uvolnil místo, odjel o jednu ulici dál, dal mi na sebe číslo a s úsměvem na rtech požádal, abych mu pak jen zavolal, že odjíždím. Takhle nějak se asi dělá byznys ve vyspělých zemích, proto jestli se chystáte autem do Florencie, vřele doporučuji Hotel Aida. Jak jsem slíbil, tak jsem splnil, ochotnému panu majiteli nechal nějaké to všimné a vydal se vstříc Pise, mé předposlední destinaci. 

Po bezmála dvou dnech duševního sanatoria ve Florencii mě opět čekalo depresivní rande s italským systémem dopravy. Naštěstí jsem měl před sebou jen něco kolem 90 kilometrů, proto jsem se rozhodl ušetřit za mýto a vydat se k šikmé věži venkovskými silničkami. A zase zasáhla prozřetelnost, hybná síla spousty mesiášů, cvoků nebo masových vrahů. Čert ví, k jaké skupině patřím. Neučinit šetrné rozhodnutí, přišel bych o jeden z neplánovaných zážitků. Ukazatele mě totiž už kousek za Florencií začaly lákat směrem k Vinci. Navíc to byly takové ty hnědé ukazatele, jež i u nás upozorňují na turistické zajímavosti. Tomu, kdo byl natolik odvážný a dočetl mé bláboly až do této pasáže, asi nemusím nějak více specifikovat, jaký machr z této vesničky pocházel. Čas byl příznivý a chtíč po poznání i po půldni prolézání florentských muzeí překvapivě velký. Vyhodil jsem tedy pravý blinkr.

Vinci vlastně není vesnička, ba spíše malé, malebné městečko. Nachází se v něm menší pevnost, dva kostely a dvě expozice musea Leonardino, zaměřené především na inženýrské a badatelské schopnosti místního nejslavnějšího rodáka. Dorazil jsem do Vinci v podvečer, kdy už na místě nebylo příliš mnoho turistů, takže obě expozice jsem si prohlédl v poklidu. Nic autentického a dobového však nenabízejí, pouze desítky modelů Leonardových vynálezů a dále interaktivní průhled jeho vědeckou činností. Zajímavější byl tak pro mě kostel. Ne proto, že by vynikal architektonicky či co do obsahu mobiliáře, ovšem informační cedule před svatyní zmiňuje, že právě v Santa Croce da Vinci byl Leonardo pokřtěn a coby malý se zde účastnil bohoslužeb, přímo v městečku ale dlouho nepobyl a záhy se vydal na životní pouť, která jej nesmazatelným písmem vepsala na přední stránky kroniky lidského pokolení. Mám celkem bujnou fantazii, proto jsem se uvnitř budovy posadil na kostelní lavici, očima bloudil po interiéru a představoval si, kde asi malý Leonardo všude chodil a kde seděl. 

Po krátkém rozjímání jsem se vyšplhal do věže nedaleko stojící pevnosti a několik minut z výšky sledoval vpravdě malebné okolí plné kopců pokrytých olivovými sady. Jak jsem tak hleděl z té ptačí perspektivy, došlo mi, že jsem sice viděl dvě muzea, kostel a pevnost, ale co takhle rodný dům? O něm nikde ani zmínka. Měl jsem za to, že jím může být jeden ze dvou objektů, v nichž sídlí zmiňovaná muzea, jenže dispozičně by to příliš neodpovídalo. Navíc jedna z expozic se nachází přímo v pevnosti, přičemž Leonardo byl sice synem dobře zabezpečeného úředníka, jenže synem nemanželským, takže na nějaké paláce nemohlo být ani pomyšlení. Oslovil jsem proto pod věží jednoho z muzejních hlídačů a dozvěděl se zajímavou informaci. Velký genius se totiž vlastně ve Vinci vůbec nenarodil. Narodil se v bezmála tři kilometry vzdálené vesničce Anchiano. Z té do dnešních dnů zbylo už jen pár usedlostí, z nichž jedna je údajně Leonardovým rodným domem. Když už jsem byl tak blízko cíle, vydal jsem se tedy ještě k onomu domu. Zbaběle však přiznám, že autem, ačkoliv procházka po turistické cestě v kopcích až k domu Leonardově by jistě byla prospěla mému zdraví. Nebyl už ale čas a i v podvečer slunce pralo a teplota se stále držela vysoko. Rodné mistrovo sídlo sestává ze dvou objektů, oba slouží coby další muzeum. Těžko říci, do jaké míry je vybavení obou objektů autentické (moc bych na to nesázel), nicméně krom několika bust a reprodukcí slavných Leonardových děl toho moc nenabízí. Fotit je uvnitř navíc zakázáno. Zastávka ve Vinci byla neplánovaná, o to více však příjemná. Slunce se už však povážlivě blížilo k západnímu horizontu, proto jsem usedl za volant a vydal se do dalšího symbolu Toskánska, veleslavné Pisy. 

Hotel v Pise jsem vybíral vyloženě z hlediska polohy, nocoval jsem tedy asi 50 metrů vzdušnou čarou od Náměstí zázraků, kde se nacházejí tři nejslavnější stavby možná i celého Toskánska – tedy baptisterium, katedrála a šikmá věž. Problém jsem měl jen s parkováním, a to ne z toho důvodu, že bych nerad zaplatil 40 euro za dvě noci, ale prostě už nebylo nikde místo. Odstavné parkoviště s bezplatným stáním se ale nacházelo necelý kilometr od noclehárny, proto jsem u hotelu zastavil jen kvůli vyložení všech svých krámů a auto odvezl na zmiňované odkladiště. Jelikož jsem to měl na cimru opravdu blízko, zhruba kolem osmé hodiny jal jsem se prozkoumat Náměstí zázraků, abych byl připravený na to, co mě druhý den ráno čeká. Obhlídka byla velice zběžná, nicméně se opět potvrdilo ono známé, že nějak vypadá něco na fotografii a nějak, když to očumujete in natura. Naživo se dostavilo totální ohromení. Už několikáté během čtyř dnů, ale o tom až později.

Následující kapitola:

PÁTÝ DEN - PISA