Židle z Lancu

21. 07. 2019 9:05:23
V Lancu toho rána foukal vítr a neznatelně pršelo. Podzim rozhodně nebyl P. oblíbeným ročním obdobím, natož v Sudetech, jak sám pro sebe tenhle zjizvený a znásilněný kraj i po těch letech pořád nazýval.

S hrůzou vyhlížel ven skrze sklo zavřeného okna. Velkorypadla a bagry byly za ten rok zase o pár desítek metrů blíž jeho domovu. Pokud měly stromy za domem na jaře a v létě listí, schovávaly neúprosnou realitu. Hnědouhelný lom prostě neexistoval a jeho přítomnost žaloval jen mazlavý prach, s nímž tu místní sváděli donkichotský souboj. Uhlobaroni už před časem varovali, že stroje budou až u P. domu. Dokonce nabízeli výkup za odhadní cenu, P. se ale pryč nechtělo. Měl Lanc svým způsobem rád. Sám sebe se často snažil přesvědčit, že to špinavé místo vlastně nenávidí, ale marně. Miloval to tu. Ačkoliv byl sám P. invazivním organismem, Sudet si nesmírně vážil. Měl z nich respekt. Za domem ještě před pár lety býval les, na který však zbyly už jen vzpomínky. Jak rád tam kdysi chodíval. Po povrchové těžbě, ukončené ještě na sklonku existence mocnářství, zůstal za jeho domem zajímavý biotop. Pinky a náletové stromoví tu vytvořily jedinečný ekosystém, přetížené tatrovky, které tu o půlstoletí později s náklady vytěžené zeminy křižovaly, pak i nechtěné cesty. Znával to tu dokonale a často za dům po vzoru mnicha Benedikta utíkal do samoty. Teď už to ale byla minulost.

"Oni" si tu kdysi sami sebe vážili natolik, že jim nikdy nepřišlo na mysl, aby postupem těžby zpřetrhali kořeny a pro hnědé zlato si své starobylé vsi převraceli naruby. A tak jednoho dne dobývání uhlí prostě pověsili na hřebík a žili dál své životy bez něj. Kalendářem se prohnala Velká válka, po ní dvě republiky a nakonec ještě větší válka. S porážkou nacismu byli ale poraženi i "Oni", alespoň takto si to Revoluční gardy tehdy vykládaly. Bylo proto načase zúčtovat. Dokonale zúčtovat. Mezitím, co se svět opíjel tolik očekávaným mírem, barvilo se naše pohraničí do ruda, ať už složením Národních výborů, nebo doslova v podobě "Jejich" krve valící se jako řeka místy, jež zalidnili a náležitě si hýčkali poslední přemyslovští králové. Žít tu přitom nebyla ani tak volba, jako spíše výzva. To všechno P. moc dobře věděl, ale jen z knih. Věděl také, že to, co přišlo po "Nich", nebylo ani stínem tvrdých a pevných charakterů obývajících tento kraj po dlouhá staletí. Rok co rok si P. říkal, že rypadla jsou ještě daleko, že se možná už nepřiblíží, že prostě zreznou, rozpadnou se nebo je zastaví nějaká tvrdohlavá hornina. To už nyní ale nebyla pravda. Světla jejich věží už mu druhý rok svítila pod ruce, když si večer třeba jen chystal svačinu do práce. Byl to sice smutný, ale zároveň magický pohled. Celý život si totiž pohrával s myšlenkou božího světla, kterým by se mohl nechat vést životem, aby zahnal všechny démony ve své hlavě. Zatím ale přicházelo jiné světlo, o které příliš nestál, ale stalo se čím dál tím větší (a hlavně bližší) součástí jeho života, novým náboženstvím. Přicházelo z uhelného velkolomu, který po válce pomáhal znovu budovat nejprve socialismus, po revoluci pak kapitalismus. Účel totiž světí prostředky, ať už jde o jakýkoliv režim.

Opačným směrem moc rád nechodil, protože mu to tam připadalo vlastně ještě odpudivější, než celá ta tolkienovská scenérie za domem. Někdejší letité hrázděnky, které znal už jen z černobílých fotografií, totiž sice smutně chátraly po celou dobu vlády Rudých, nicméně alespoň stály na svých místech. S odchodem Rudých odešly i ty malebné domečky. Stály v cestě megalomanským developerům, kteří je nejprve srovnali se zemí, aby pak na jejich místech vystavěli vily, residence a další nevzhledná monstra, do nichž se posléze mnohem větší monstra stěhovala. Starý Lanc už vlastně připomínal jen kostel, morový sloup a jediná hrázděnka, která zřejmě nikomu nepřekážela. Kdysi byla všude kolem vesnice úrodná pole, i ta už ale vzala za své a na jejich místě se postupně vršila výsypka z Mordoru, jak místu za domem P. přezdíval. Nedokázal si to vysvětlit, ale pokud už musel vyjít před dům, táhlo ho to právě na tenhle umělý kopec, který příroda postupně začala oblékat do šatu ze stromoví. Byl tu prazvláštní klid, který vlastně žádným klidem nebyl - výška tu umocňovala hluk z lomu. P. nevěděl proč, ale slabé, přesto však neměnné hučení, vycházející z toho apokalyptického místa, ho uklidňovalo. Podobně jako zvuk řeky či potoka protékajícího lesem. Na umělém kopci si našel nové útočiště, nový svět ve světě. Málokdy tu někoho potkal, proto se rozhodl, že sem bude chodit pokaždé, když si ho kopec zavolá. Bez ohledu na čas a počasí.

Vyšel i onoho říjnového dne, kdy chladný podzimní vítr pečlivě očesával ze stromů barevné listí a nízké šedavé mraky se na obloze posouvaly rychlostí jedoucího vlaku. Musel projít celým Lancem, aby se dostal k úpatí onoho nově vytvořeného krajinného mozolu. Cestou míjel zamračené pohledy svých sousedů a v duchu přemýšlel, kde se tu vlastně všichni vzali, z jakých koutů země sem asi po "Nich" tenkrát přišli jejich příbuzní. Přešel hlavní silnici a kolem oprýskaného, pozdně gotického svatostánku začal stoupat kaštanovou alejí směrem k rybníku, kde začínala štěrková cesta do jeho Země nikoho. Po chvilce opravdu strmého a obtížného stoupání byl na místě. Za vydatného deště by cesta byla blátivá a mnohem obtížněji schůdná, dnes měl ale štěstí. Drobné mrholení mu dopřálo snadnou chůzi. Konečně mohl vypnout a zaposlouchat se do onoho teskného lomozu, za kterým se sem opakovaně vydával. Trasu už znal zpaměti, sám ji tu přeci v posledních měsících pomáhal vyšlapat. Jednou tu bude rozsáhlý lesopark a možná i místa pro stavbu dalších monster, zatím však ne, zatím je tu P. o samotě a v bezpečí.

Obvykle tu strávil asi dvě hodiny času. Buď se procházel, nebo jen stál a s odstupem sledoval dění v kraji pod sebou. Říjnové sychravo jej však donutilo jít dál, nezastavovat. Mírně blátivá cesta se pozvolna měnila v kamenitou a jeho mysl sváděla další ze série soukromých soubojů. Měl tolik otázek, ale neznal odpovědi. Strašně si přál vidět tenhle kraj před sto lety. V místech, kudy zrovna procházel, třeba kdysi vedla cesta. Bylo tu možná jabloňové stromořadí a pole okolo byla zbarvená dohněda po posledních žních. Těžko uvěřit, že tahle pustina je tu teprve krátce, že před ní tudy vedly kroky mnoha generací lidí, které tu byly mnohem víc doma, než kdokoliv z těch, kteří přišli, aby zabrali jejich místa.

Ponořen do podivné loutkohry své mysli si najednou všiml, že mezi několika vzrostlými náletovými stromy kdosi postavil židli. Letitou, oprýskanou židli z masivu, tedy kvalitní řemeslnou práci z pradávných dob. Její kdysi sytě černý lak připomínalo už jen několik zbytků na opěradle. V první chvíli se zastyděl a zároveň rozhněval, napadlo ho, že do nově se tvořící vegetace jí někdo prostě jen odhodil, aby mu její škaredost nehyzdila obydlí. Žádné další zbytečnosti však už nedohledal, proto smyšlenému vandalovi odpustil. Na celém podivném výjevu bylo cosi nevysvětlitelného, proto se na moment zastavil a tupě hleděl na ten kus vysloužilého nábytku. Najednou do něj vnikl nepříjemný pocit. Cítil výčitky a tíseň, nechápal ale proč. Raději proto pokračoval v cestě. Později si uvědomil, že v těchto místech vlastně ještě nikdy nebyl - jeho obvyklá trasa skončila už před několika desítkami minut, dávno před tou podivnou příhodou s židlí. Polekalo ho to, proto se otočil a spěchal zpátky.

Pomalu se blížil opět k onomu prazvláštnímu místu, ale něco bylo jinak. Z dálky rozeznával siluetu, která na židli nehybně seděla. Každým dalším krokem získávala kostnatá figura konkrétnější rysy - neupravené alabastrové vlasy, dlouhé, prachem zežloutlé vousy a pár očí, ze kterých na něj hleděly moudrost a šílenství zároveň. Poznal v něm W., místního podivína. Pokud by na něj narazil v civilizaci, vydal by se jakoukoliv jinou cestou, nyní mu ale nezbývalo nic jiného, než kolem té bizarní figurky projít. Mnoho měst i vesnic má mezi svými usedlíky i tyhle zavrženíhodné podivíny a ani Lanc nebyl výjimkou. Tenhle bydlel v polorozpadlé ruině kousek za návsí. P. přidal do kroku, aby měl nevyhnutelné shledání co nejrychleji za sebou. Němě sedícího W. minul a pokračoval dál.

"Cítil jsi to, viď?" - ozvalo se najednou z dálky za P. zády.
Vlastně ani nevěděl proč, ale zastavil a otočil se: "O čem to mluvíte?"
"O těch výčitkách.", odpověděl W. s bezzubým úsměvem.
" Vy o tom víte?", zeptal se P. nejprve pro sebe, vzápětí i nahlas.
"Samozřejmě. Znám tvoje výčitky!".

Tahle narážka P. zaujala, proto udělal pár kroků zpět k sedícímu starci. Dal se s ním do řeči. Každým slovem, které W, následně pronesl, se před jeho očima měnil z pomateného šílence v jakéhosi samozvaného buddhistického mnicha. Coby šílenci se teď P. jevili všichni ostatní lidé světa, sebe sama z nich nevyjímal. Dozvěděl se, že W. je vlastně poslední domorodec z Lancu. Bylo mu skoro devadesát, ale pořád měl jiskru. Jeho rodiče patřili k "Nim", ale svým způsobem to byli Češi přesně tak, jak měli tehdy v mladé republice nově zapsáno v osobních dokladech. Když se dostal k moci Hitler, všem v Lancu podle W. úplně přeskočilo a těch pár ryzích Čechů, kteří tu žili, své přátele, s nimiž vždycky bez problémů vycházeli, najednou ocejchovali a udělali z nich štvance. Otec W. a hrstka dalších ale nepatřili k té poblázněné většině. Své sousedy bránili a neotočili se k nim zády. Často za cenu výhrůžek a vymlácených oken v domě. Pak přišel konec září roku 1938. W. měl dvanáct let, ale jasné vzpomínky na ten den má před očima dodnes.

Nad ránem kdosi hrubě zabouchal na dveře. Lomoz probudil W. dvouletou sestru, která se dala do pláče. Skrze skulinu pootevřeného okna viděl, kterak ranní šero na cestě před domem obtahuje siluetu čtyř mužů. Otec i přes matčiny protesty otevřel a zvědavý W. mu byl v patách. Tři z oněch mužů byli oblečeni do bílých košil, obvázáni byli úzkou kravatou. Poznal v nich místní henleinovce. Ten čtvrtý stál za nimi. Byl to otcův přítel. Spoutaný a s mnoha krvavými podlitinami v obličeji. Sotva se držel na nohou. Matka vykřikla hrůzou, ale otec se hlasitě domáhal jeho propuštění. Místo odpovědi se však ti tři proti němu rozběhli a vší silou ho začali mlátit obušky. Matka se ho snažila bránit, ale i ona dostala svůj díl a po jedné ráně zůstala nehybně ležet na cestě před domem. V tu chvíli se W. zatmělo před očima, nic dalšího si už nevybavoval.

Následující vzpomínka patřila až "Tante" - manželce otcova přítele, která na kolenou prosila místního doktora, jehož ordinace byla v těsném sousedství domu, aby matce pomohl. Nakonec se uvolil, ale ihned konstatoval, že matka musí do nemocnice. Jen díky jeho konexím jí tam nakonec odvezli. Diagnóza byla strašlivá - přeražená páteř. Matka od té doby už nikdy nechodila. Po otci se slehla zem, stejně tak po manželi "Tante". Až po delší době se obě dozvěděly, že jejich muži skončili v lágru kdesi v Bavorsku. Domů se už nikdy nevrátili. Následovalo pět a půl roku pohrdavých pohledů někdejších přátel a sousedů. V Lancu je spíše trpěli a proměnili je v podivíny. Předčasně dospělý spratek zrádce Říše, co se stará o zmrzačenou matku a malou sestru.

Tvrdé válečné roky ale společně přečkali. W. mezitím skutečně dospěl a živil se nádeničinou, aby všichni měli co jíst a kde spát. Pro jeho podivínství mu dala pokoj i Říše. Kdysi udržovaný dům se začal měnit v onu ruinu, kterou je dnes. Hnědé uniformy z vesnice nadobro zmizely, zanedlouho je však vystřídaly uniformy gardistů. Češi se vrátili do pohraničí a s nimi také touha po odplatě. Následovalo pravé peklo. Rabování, ničení a násilí vůči všemu živému, co se jen pokusilo promluvit jinak než česky. W. česky uměl. Sice s přízvukem, ale ještě jako kluk se s dalšími českými chlapci přátelil. I to, v kombinaci s pohledem na bezmocnou matku na vozíčku, jemu a celé rodině možná ušetřilo několik šrámů a dům obrácený vzhůru nohama. "Teďka bude všechno jinak, ty německej ksindle!", ozvalo se z úst jednoho z členů komanda, které k nim domů vtrhlo. Po oné výhrůžce ale zase odtáhlo.

Nazítří přijelo několik nákladních vozů. Obyvatelé žijící na návsi dostali pár desítek minut na sbalení toho nejnutnějšího. Vše cenné muselo zůstat na svém místě. To hlas z amplionu několikrát zdůraznil. Davová psychóza ale donutila místní pouze k tomu, že narychlo ukrývali a pod zem zakopávali cennosti, které doma našli. Doufali totiž, že se sem brzy vrátí. K tomu ale mělo dojít až za bezmála půlstoletí a mnozí se návratu už nedočkali. Pokud se někdo odvážil odporovat, byl by pravděpodobně umlácen k smrti před očima svých blízkých. K tomu ale došlo jen ve dvou případech, které byly natolik exemplární, že zbytek vsi donutily k poslušnosti. Zásluhou několika dalších pakovacích vln, jejichž krutost se však postupně zmírňovala, zůstala v Lancu už jen hrstka původních obyvatel. Většinou starců nebo těch, kteří chtěli natolik zůstat, že si hlavu dostatečně posypali popelem.

P. byl z toho vyprávění v šoku, zároveň ale cítil úlevu. Zjistil, proč ho čas od času svírá ten nepopsatelně mučivý pocit. W. totiž vyprávěl dál. O tom, jak přišli noví osadníci z různých koutů obnovené republiky. Nebylo jich ale zdaleka tolik, aby zaplnili místo po bezmála třech milionech těch, kteří zmizeli kdesi na železnou oponou. Neměli navíc k této krajině žádný vztah, tak často jen pobrali, co se jim z prázdných domů hodilo, a odtáhli dál. Napevno se zde usadili jen někteří. Prázdné domy časem rozebrali na stavební materiál. Zbytky sídel posléze dokonale zahladil zub času.

"Tam, kde je teď ta díra do Pekla," - ukazoval W. na hnědouhelný lom - "byly další tři vesnice. Ještě coby pískle jsem tam přes kopec chodil ke klukům ze školy na švestky nebo pro tátu do hospody, když ho matka podezřívala, že by bez cizí pomoci domů nedovrávoral.", smál se u vzpomínání W., pak ale zase zvážněl: "Pár let po válce si bolševický papaláši z celýho kraje z těch vesniček udělali chatovou oblast, kam jezdili nabírat novou sílu na všechno to budovatelský úsilí. Teda až do okamžiku, kdy se některej z nich dozvěděl, že by pod nima mělo bejt uhlí. Chatky nechatky, začalo se znova rubat. Tentokrát ve velkym, však to vidíš sám. A představ si, že já tam nastoupil! Rubal jsem taky - na bagru. Bylo mi už všechno jedno. Máma pár let po válce umřela a ségra zdrhla někam na Západ. Nemohla se na mě dívat, protože jsem nikam nezapadal. Žil jsem si po svým. Exot, pošahanec a magor. Tak mi tu střídavě říkali, myslím. Sraly mě vzpomínky. Namlouval jsem si, že když to tam obrátím vzhůru nohama, tak zmizí všechno. I všechny ty veselý příhody, jak jsem nalitýho tátu zvedal z pangejtů. Bylo to ale jenom horší, protože vzpomínky vystřídalo něco jako smutek. Kamarády jsem už neměl žádný. I to, kde máš lampu v pokoji, mění tvůj život najednou víc, než přátelé! S tím jsem se naučil žít. Tihle dnešní lidi, co tu jsou, zkrátka neví, co všechno se tu odehrávalo, takže je jen ignoruju. S osudem i s minulostí už jsem smířenej, už jen čekám, až to celý skončí!"

Ze všech jeho slov P. mrazilo. Říkal je ale s jakousi noblesou, nadhledem a klidem. Celé to do sebe zapadalo.
"Proč mi to všechno říkáte?", zeptal se P. netrpělivě.
"Protože vím, že to cítíš.", řekl a ukázal na místo pod nohama P. "Tahle část navážky z lomu je totiž nejstarší, takže stojíš možná v pokoji těch mejch klukovskejch kámošů a ani o tom nevíš!", prohlásil a začal se hlasitě smát. "Chodím sem, abych s nima pokecal, to je celá ta moje úchylka. Vzpomínáme a smějeme se. Vím, že jsou už na pravdě boží, protože tu jsou se mnou. Vrátili se. A víš, co ještě? Jsi vlastně první člověk, kterýmu to říkam. Po těch letech totiž v tobě vidím naději. Stydíš se, viď?"
P. v úžasu přikývl.
"Proto o tom mluvim,", pokračoval W, "ostatní totiž ani netuší, proč by se měli stydět, ale s lidma jako ty, co mají svědomí, se sem může jednou vrátit i láska a charakter. Ty tu totiž držely lidi pohromadě po staletí. Bude to ale trvat ještě hodně dlouho, o tom jsem přesvědčenej."

P. najednou všechno pochopil. Znal příčinu své tísně, takže se mu konečně ulevilo. Podíval se na starce sedícího pod ním a pocítil obrovskou úlevu. Člověk, který byl pro něj ještě před hodinou posledním na světě, byl najednou tím úplně prvním. W. se usmíval a už nepromluvil. Jen mu soudcovsky pokynul očima, že může pokračovat zpátky k domovu. P. měl v Lancu konečně někoho, na koho se mohl usmát a promluvit s ním. Tím se v očích ostatních sousedů propadnul žebříčkem hodnot kamsi do nejspodnějších pater. W. se po pár měsících dočkal vytouženého konce. Teprve poté se P. znovu vydal na kopec. Jen proto, aby se domů vrátil s omšelou židlí, která tu pořád stála. Doma ji postavil na čestné místo obývacího pokoje, aby případným zájemcům mohl vyprávět její příběh. Nikdo se ale nehrnul, lidé v Lancu ho totiž pokládali za podivína.

Autor: Petr Nec | neděle 21.7.2019 9:05 | karma článku: 7.32 | přečteno: 183x

Další články blogera

Petr Nec

Třetí putování Německem

Třetí rok mého letního objevování klasického, ale i ne úplně známého Německa. Bude to možná delší čtení. Toho, kdo o něj bude mít zájem, bych jen rád varoval, že mnohdy přehnané, plné nadsázky a hodně subjektivní.

19.7.2019 v 16:51 | Karma článku: 13.75 | Přečteno: 511 | Diskuse

Petr Nec

Roadtrip - Trevír, Cáchy, Kolín nad Rýnem

Jedna stará zrcadlovka, jeden starý mobil s navigací, jedna hodně stará Škodovka. Bezmála 60 kilometrů nachozených + skoro 1500 kilometrů najetých. Čtěte, prosím, s nadhledem a rezervou! :-)

17.7.2018 v 7:57 | Karma článku: 13.89 | Přečteno: 318 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Luboš Vermach

Umí to Gregorovic děvče taky máknout?

Ta je hezká, tamta chytrá. Schválně, která z nich líp dělá. Jenže co když je ta hezká také chytrá. Zaručí tohle spojení, že se čelem postaví k dílu a vyvrátí roky omílaný punčoškový blud? Není nic snazšího než se o tom přesvědčit.

24.8.2019 v 16:59 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 534 |

Iva Marková

Princezna a loutkář (pohádka)

Loutkář jezdil s potulným divadýlkem po kraji. Jednou po představení už se chystal ke spánku, když...

23.8.2019 v 21:30 | Karma článku: 8.37 | Přečteno: 103 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Řád nebo neřád?

V současné době ztrácí řada "tradičních" hodnot svůj význam. Je to dobře nebo špatně? Co třeba takový „řád“ v životě? Složitá otázka. Může plynout zevnitř, ze samého bytí. Nebo také může být nastaven z vnějšku...

23.8.2019 v 19:51 | Karma článku: 12.16 | Přečteno: 180 | Diskuse

Jiří Turner

Za orálek na Ministerstvo kultury a pár dalších politicky nekorektních limeriků

Sociální demokracie musela už po několikáté polknout hořký truňk. Ještěže má takové mistry orálního projevu, jakým je bývalý ministr zahraničí a budoucí ministr kultury. Mistry na ledacos se to ovšem u nás jen hemží...

22.8.2019 v 19:35 | Karma článku: 17.34 | Přečteno: 572 | Diskuse

Tomáš Vacek

Pohovor snů aneb jak se dostat do mezinárodní kočárkárny (1/3)

Jonáš, ex-učitel nyní na volné noze shání nové zaměstnání. V jeho hledáčku tak uvízla veliká, nadnárodní společnost na výrobu kočárků Daško s.r.o. se sídlem v Mladé Boleslavi. A tak začíná dlouhá a strastiplná cesta za zaměstnáním

21.8.2019 v 17:37 | Karma článku: 15.72 | Přečteno: 612 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 337

Učitel, trenér, turista, sportovec a milovník historie. A také otec a manžel - to jsem měl napsat asi jako první.

Najdete na iDNES.cz