Třetí putování Německem

19. 07. 2019 16:51:58
Třetí rok mého letního objevování klasického, ale i ne úplně známého Německa. Bude to možná delší čtení. Toho, kdo o něj bude mít zájem, bych jen rád varoval, že mnohdy přehnané, plné nadsázky a hodně subjektivní.

Prolog

Třetí odysea, potřetí Německo. Možná naposledy. Zkraje si neodpustím takové ty své ubrečené výlevy o tom, jak mám za sebou další školní rok lomeno trenérskou sezonu, jak to zase bylo náročné a jak jsem se zase těšil, až si o samotě mentálně a momentálně odpočinu. Devátý rok v procesu byl pro mě hodně symbolický. Coby třídní jsem se totiž loučil s mou devítkou. Devátý rok – devátá třída. Prostě děti, které nastoupily na školu ve stejný den jako já. Ony zhruba metrové a plné ideálů, já metr do šířky a plný strachu a deprese. Po devíti letech se to celkem pěkně otočilo. Nebudu ale kecat, před slavnostním předáváním vysvědčení jsem očekával, že se bude opakovat situace z doby před pěti lety, kdy jsem se během loučení s mými prvními deváťáky rozbrečel, jako když jsem poprvé viděl kosatku Willyho přeskočit Jesseho. Letos jsem to pro jistotu pojistil několika panáky Ferneta. A nic. Až mě zarazilo, jak na mě tíha okamžiku skoro vůbec nepůsobila. Až jsem z toho nespal a říkal si, že už se ze mě asi stala padesátiletá učitelka. Obavy byly zbytečné, protože když se druhý den klasicky předávalo vysvědčení zbytku školy a já jen prošel okolo naší třídy, kde už ale nebyly žádné děti, spadlo mi něco do oka. Zhruba dvacet minut jsem se to zamčený na hajz.., ehm, záchodě snažil marně vyndat. Prostě depka. Přejít mě to ale mělo hodně rychle, jelikož hned nazítří jsme balili ponožky, sandály, ledvinky a dvě role alobalu a vyrazili s rodinkou k móři. Jen pro představu – s pětiletou Anežkou už to šlo, pokud zrovna nepotřebovala nutně odnést z pláže asi tak 18 kilo šutrů pro paní učitelky do školky (jistě tento dar ocení), ale dvouletá Štěpánka úplně nechápala, že když nám za chvíli startuje letadlo, že není úplně vhodné si zrovna hrát s mravencem. I přes vlídné vysvětlování se tak dost často stávalo, že zbytek účastníků zájezdu přesně věděl, kde jsou zrovna Nečovi. Dvouleté dítě totiž umí ječet asi jako menšiny na pracáku. To bylo hodně nekorektní, já vím. Sorry.

S móřem jsem počítal, proto jsem svou letošní kostelnickou šou naplánoval na pozítří po návratu. Nějak mi ale nedocvaklo, že se vrátíme ve dvě ráno, takže vlastně den před odjezdem do Reichu. Navíc, coby velmi praktický muž mám všeho všudy troje šortky, osm triček a čtyři mikiny. Ano, tušíte správně, vše jsem měl s sebou u móóře. A doma bylo co? Doma bylo 8 stupňů, přes den asi 15. Zkusil jsem to sice na panímámu, že by jako ve tři ráno mohla vyprat, a že já si půjdu lehnout, ta ale při převozu Štěpánky od móóóře do Lomnice zhruba 7 hodin statečně nasazovala zbytky svých psychických i fyzických sil, aby nás Lufthansa nevykopla z letadla někde nad Dubrovníkem, takže po mém dotazu se nejprve začala hystericky smát, pak mi ukázala prostředníček a zabouchla za sebou dveře od ložnice. V půl páté jsem měl vypráno, pověšeno, málem i oběšeno a odebral jsem se snít. Na tři hodiny, protože v půl osmé už jsem měl nejprve v oku, posléze i v nose prst vyspané a vysmáté Štěpánky. „Nu dobrá,“ řekl jsem si pro sebe „dneska aspoň usnu už tak v osm večer, což se hodí, když na vejletování vstávám v půl pátý ráno!“. A vše tomu skutečně nasvědčovalo. Prádlo během dne uschnulo, takže jsem v klidu sbalil. Mezitím i nakoupil, natankoval a celkově připravil veterána. Plánování podrobného itineráře se sice protáhlo až na devátou, ale to úplně nevadilo. Zednickou lžící jsem ze sebe ve vaně seškrábal špínu, Solvinou vyčistil svůj porcelánový můstek, obrátil slipy naruby, rozloučil se s příživníky a jal se jít spát. „Péťo, pod dřezem je mokro!“ vyhnalo mě po chvíli zvolání mé ženy z postele. A vskutku – z ucpaného odpadu vesele čůrkem tekla voda do celé kuchyně. Diktát opravit zvládnu, tak zvládnu i odpad. Samotné čištění jsem zvládl jen asi na tři ublinknutí, ale dát vše zpátky už tak jednoduché nebylo. Nakonec se ale částečně zadařilo, sláva! Práce, kterou šikovný kutil zvládne asi za 10 minut. U nás po mém boji hodiny odbíjely půlnoc. Šel jsem spát. Alespoň na těch pár hodin. Po chvíli jsem se ale rozbrečel – z kuchyně se ozývalo kapání. Už jsem na to ale neměl, proto jsem se preventivně smskou omluvil sousedům, že je asi vytopíme a napsal vzkaz manželce, že je to její chyba, protože si vzala kreténa, tak ať to laskavě vyřeší druhý den sama. Samozřejmě to vyřešila. Ráno nebylo moudřejší večera ani omylem a po šesti hodinách, naspaných dohromady za poslední dvě noci, jsem reálně uvažoval, že podpálím dům. Nakonec jsem se ale vyhrabal ven, naložil věci a vyrazil vstříc dobrodružstvím.

Den první - Naumburg, Merseburg, Memleben a Gernrode

Jak už jsem psal v úvodu – Německo letos zřejmě naposledy, jelikož většinu ostrých jsem si vystřílel v průběhu předchozích špacírů v uplynulých letech. Letos už mi tak zbyly mnohem menší destinace, aglomerace a prokrastinace, takže sice nevelká městečka, zato mnohem více památek. Zastavení první se konalo v Naumburgu. Docela miniaturním městě s naprosto monumentální a kulervoucí katedrálou. Jako na fotkách vypadá Dóm svatých Petra a Pavla impozantně, fejs tu fejs jsem se ale málem pokálel. Otevíralo se v 9 a já byl na místě o hodinu dříve, takže plášť stavby jsem zmapoval dokonale a podrobně. To nejlepší na mě ale čekalo uvnitř. Asi vás nebudou úplně zajímat podrobnosti, prostě a jednoduše je tahle bezmála tisíciletá románsko-gotická stavba na seznamu UNESCO zcela zaslouženě. Biskupství zde bylo sice založeno už v 11. století a při té příležitosti byla také započata stavba prvního, čistě románského dómu, ale, nerad to jako milovník románské architektury říkám, až gotika posunula tuto baziliku umělecky o mnoho pater výše. Za všechno jmenujme brilantní sochařskou výzdobu neznámého mistra. Jeho talent pro zachycení emocí u neživých soch v kněžišti, představující donátory a jejich příbuzné, byl nezměrný. Navíc v době veskrze strohé a výrazově „bezpocitové“ gotiky. Ale nejen to – úžasný je také reliéf křížové cesty na vnější straně západního lektoria. I zde je až neuvěřitelné, jak věrně dokázal onen neznámý „Naumburský mistr“ zachytit emoce několik let před příchodem Giotta a renesance. Impozantní románský portál, krypta, klenotnice či rozsáhlá chrámová zahrada, to byla další lákadla, která z původně plánované hodinové zastávky udělala zastávku tříhodinovou. Byl jsem proto dost ve skluzu, tak jsem ostatní stavby v městečku jen z dálky vyfotil a nasedl do auta. Už v Naumburgu mi ale něco nehrálo. Co, to vysvětlím později.

Čekal mě zhruba 50 kilometrů vzdálený Merseburg. Tady to bylo přesně opačně. Vnějšek místní katedrály, jedné z vůbec nejstarších staveb Saska – Anhlatska (biskupství zde bylo založeno v 10. století v době vrcholné moci „Otonů“), mi svou krásou a nápaditostí dost připomínal stavby v Cáchách či Trevíru, vnitřek mi ale tolik neučaroval. Tedy vyjma až monstrózních klasicistních varhan. Románská architektura je tu totiž patrná pouze zvnějšku. Uvnitř není buď nic, nebo jen náznaky gotiky a baroka. Memleben je sice císařská falc, středověký palác vzal ale za své nejprve v době baroka a posléze pak v dalších etapách. To, co vedle katedrály stojí teď, je prostě jen takový „pseudonovočinžák“. Neměl bych to asi úplně takhle napsat, ale Merseburg byla pro mě celkem zbytečná zastávka, která mě měla připravit o mnohem drahocennější čas v dalších, mnohem zajímavějších destinacích. Slabou náplastí byl alespoň po cestě objevený hřbitovní kostel Neumarktkirche. Jeho čistá románská podoba mi učarovala, dovnitř jsem se ale nedostal.

V Memlebenu mi došlo, že jsem si letos výlet ne úplně dobře zorganizoval, protože oproti původnímu plánu jsem měl už tady zhruba čtyři hodiny zpoždění. Mohla zato jednak první zastávka Naumburgu, kde bych býval klidně byl ještě mnohem déle, ale také fakt, že oproti velkým destinacím z předchozích let, spojeným sítí dálnic, jsem tentokrát absolvoval cesty, asi jako kdybych jel třeba z Klášterce nad Ohří do Lovosic. Žádné rychlostní silnice, ale maximálně 1. třída. Navíc, co pár kilometrů, to samý „-dorf“, „-eben“ nebo „-feld“. Na druhou stranu jsem se alespoň nenudil. Další štací v rámci prvního dne byla vyloženě vesnička Memleben. I tenhle kotár byl ale kdysi dávno falcí a i tady jsem očekával, že se zdržím maximálně půlhodinku. Místní benediktinský klášter je už totiž jen ruina. Podle fotek ale ruina velmi romantická. Historicky je toto místo ne úplně zanedbatelné, protože roku 936 zde na následky mrtvice zemřel král Jindřich I. Ptáčník. Ten, co si nechával platit mírový tribut od našeho knížete Václava. Jeho syn, císař Ota I. Veliký, tu proto na počest svého otce nechal vybudovat benediktinské opatství s mohutnou románskou bazilikou, ze které však zbyly už jen náznaky půdorysu. O něco menší a mladší kostel v těsném sousedství má ještě obvodové zdi a kryptu. Představa byla, že si sednu mezi trosky, budu pár minut relaxovat a sem tam pozdravím nějaké místní vidláky. Obří parkoviště před vesnicí mi ale uštědřilo hned na začátku hodně bolestivý políček. Místní klášter i s falcí nechal sice císař Ota I. založit už v 10. století, v době reformačních bouří ve století patnáctém jej ale okolní chátra prakticky srovnala se zemí. Benediktini se pakovali a ruiny postupně posloužily jako stavební materiál či zarostly vegetací. V 19. století byl klášter znovu objeven a zakonzervován, dederoni mu ale po válce společně se svými vepři, slepicemi a kravami dali zase pořádně zabrat. Po revoluci se sjednocená německá vláda jala další nápravy. Dnes tu sice romantické trosky jsou, ale vše je interaktivní, naučné kýčovité, a hlavně placené. Dotace jsou holt dotace. Chtě nechtě ovšem musím konstatovat, že prohlídka, cílená spíše na děti a puberťáky, je velmi zábavná a umím si dost dobře představit, že by ji ocenily i děti školou povinné. Pro sedmáky naprosto ideální! Původní kouzlo si ale zachovala krypta. Té se vyhnuli reformátoři i bolševik a opravdu stála za těch 7 euro, co chtěli v moderní, prosklené a klimatizované kukani u vstupu. I tady jsem proto strávil zhruba hodinku nad plán a při cestě mě čekaly ještě dvě zastávky. Byly už tři hodiny a vzhledem k „rychlosti“ provozu a nutnosti ubytovat se do 20:00 ve zhruba 130 kilometrů vzdáleném Halberstadtu jsem se rozhodl, že jednu zastávku přesunu na druhý den. To byla hrubá chyba.

Rozkošné (tedy spíše rozkošně otravné) putování po německých okresních silnicích jsem zakončil příjezdem v 17:53 na parkoviště u románské baziliky svatého Cyriaka v Gernrode. Kostel zavíral v 18:00, tak jsem víceméně ještě za jízdy vystupoval a jal se románským portálem vykonat bleskovou prohlídku. Paní důchodkyně u vstupu se už chystala zamykat, ale ukázáním na hodinky jsem jí taktně naznačil, že má ještě 5 minut smůlu. Při pohledu na můj fotoaparát mě tedy alespoň preventivně seřvala, ať se ani neopovažuji uvnitř fotit. Vše jsem pokorně odkýval a jakmile se otočila, vytáhl jsem mobil a fotil. Bazilika je jednou z nejvýznamnějších památek z období vlády dynastie "Otonů", tedy éry zrodu Svaté říše římské a nejslavnější epochy závěru raného středověku v Evropě vůbec. Spolu s ženským klášterem jej v polovině 10. století založil jistý Gero, markrabě císaře Oty I. Velikého. Gero je v chrámu také pohřben. V průběhu let doznal svatostánek několika přestaveb, až jej místní puristé v 19. století celkem násilně uvedli do stavu původní podoby. Zajímavostí je, že v kostele se nachází románská replika Svatého hrobu v Jeruzalémě. Podobných replik je prý po světě více, nicméně tato má být suverénně nejstarší. Pět minut uteklo jako voda, "milá" paní mě ostřelhbitě vykopla ven, takže jsem si vyfotil exteriéry, nasedl do auta a vyrazil do Halberstadtu, místa mého prvního noclehu. Cestou jsem míjel další bod mého zájmu - Quedliburg, město, jehož historické centrum s románskou bazilikou je zapsané na seznamu UNESCO. Otevírací hodiny jsem už ale prošvihnul, proto jsem se do městečka vrátil až druhý den.

Halberstadt mě ihned po příjezdu praštil do očí a až tady mi naplno došlo to, co mi začalo vrtat hlavou už ráno v Naumburgu - jsem prostě v bývalé NDR a tady to bylo úplně nejhmatatelnější. Spojenci toto průmyslové město na konci války bombardovali a jeho centrum prakticky srovnali se zemí. I když to zní možná divně, nebyl to na území Německa, bohužel, nijak neobvyklý jev a destinace v "západní" části země se s tímto válečným nástrojem vyrovnaly s mnohem větší noblesou. Komunisté ale ne. Po hříchu úplně stejně jako u nás - holt Marshallův plán byl trochu jiný level než RVHP. Po válce proto přímo zde soudruzi zachovali a obnovili jen několik málo budov, zbytek strhli a nahradili typickou panelákovou zástavbou. Monumentální gotická katedrála je proto až surrealisticky bizarně obklopená bytovkami. Extrémně byl ale tento předěl mezi "historickým" a "socialistickým" patrný přímo na mém hotelu. Ten je totiž z poloviny vrcholně gotický, z druhé poloviny vrcholně budovatelský. Páni architekti by tehdá zasloužili lepanec. Podobný kontrast jsem druhý den našel ještě u areálu značně zchátralého františkánského kláštera z 11. století, kterému se (díky EU, nutno velmi důrazně podotknout, zvlášť v dnešní době) už ale očividně začíná blýskat na lepší časy. Za první den jsem toho měl dost, takže jsem zaplul do pelechu a během mžiku jsem nevěděl o světě.

Den druhý - Halberstadt, Quedlinburg, Goslar a Hildesheim

Po snídani jsem vyrazil prozkoumat Halberstadt a bohužel jsem došel k závěru, že to byla celkem ztráta času. Nemůže za to však město jako takové, ale banda těch pitomců, co po válce a rozdělení světa rozhodovali o jeho osudu. Ve městě je všehovšudy šest zajímavých památek: gotická vodní věž, románská bazilika sv. Mořice (byla zavřená), zmiňovaný cisterciácký klášter (byl zavřený), gotický kostel sv. Martina (byl zavřený), úctyhodná katedrála sv. Štěpána (byla zavřená) a v neposlední řadě cíl mé cesty - nádherná románská bazilika Panny Marie, stojící na druhém konci rozsáhlého náměstí přímo naproti katedrále (byla samozřejmě zavřená). Veškeré tyto uzavírky mi jasně daly odpověď na to, proč jsem v celém 45tisícovém městě jediný pitomec s batůžkem a foťákem. Přirovnal bych to asi k chození třeba po Chebu - obě tato města mají zhruba podobný ráz. Prostě pár zajímavostí přímo v centru, zbytek socialistický a porevolučně-kapitalistický marast. Včetně lidí. Východní Němci jsou zhruba něco jako my - ustaraní a zamračení. Katedrála otevírala v 11 hodin, bazilika Panny Marie v 10. Bylo 9:30 a já už viděl vše, ale alespoň bazilice jsem chtěl dát šanci, proto jsem si sedl na schody a čekal. Naštěstí po chvíli přišla nějaká paní, která si sice napřed demonstrativně zapálila před chrámem žváro, ale pak mě pustila dovnitř o něco dříve. Interiér mi ale dal poslední ránu z milosti. Není v něm totiž zhola nic. Jak už jsem zmínil - spojenci totiž v poslední fázi války ničili všechna větší města v Německu. Preventivně. Všude totiž byla nějaká chemička či fabrika. To se dá celkem pochopit. Že si ale příliš nelámali hlavu s mířením a brali to všechno z jedné vody načisto, to už se moc pochopit nedá. Byla ale válka, takže soudit úplně nemohu. Zkrátka a dobře - zničená byla i bazilika, a to hodně dlouho. Víceméně se na ní kašlalo až do roku 2003, kdy konečně proběhly záchranné práce. Do té doby se tu jen rabovalo, takže výsledkem je zaplaťpámbů opravený chrám a ale naprosto holým interiérem. Žádná výzdoba, prostě nic. "Prohlídka" tedy trvala asi jako písnička od Michala Davida a v 9:57 jsem se definitivně vzdal naděje, že se podívám i do katedrály, jejíž počátky sahají až do 9. století. Hodinu bych se v tomhle městě duchů asi fakt bál.

Nastartoval jsem a vydal se zpět do Quedlinburgu, který jsem měl mít prohlédnutý už z předchozího dne. Hlavním lákadlem tohoto opět nevelkého městečka je jeho historické jádro a románská bazilika svatého Serváce, ta je dokonce taktéž zapsána na seznamu UNESCO. Staré město jsem tentokrát oželel, protože k dalšímu, bezmála dvousetkilometrovému bincání se na hlavních a okresních silnicích, jsem po předchozích zkušenostech úplně důvěru nechoval. I tato bazilika patřila do systému císařských falcí. Asi by bylo dobré vysvětlit, co to vůbec ta "falc" je. Prostě a jednoduše - v době zrodu feudalismu ve Franské a posléze Svaté říši římské, systému, kdy panovník - feudál je držitelem veškeré půdy na ovládaném území a tu pak coby druh odměny za ochranu a výdaje spojené s chodem dvora propůjčuje či dává svým rytířům (z nich se pak stanou šlechtici), kteří na území vybírají daně a propůjčují je členům svých družin (tím pak vzniká složitý systém závislosti a vazalství), bylo zvykem, že vládce svou zemi spravoval ze sedla koně. Prakticky celý život proto putoval po své říši a falce, neboli komplexy opevněných císařských paláců s modlitebnami, pak využíval jako středověké "koňoresty". Prostě nějakou dobu na konkrétní falci vždy pobyl, seznámil se s místními poměry, pokusil se vyřešit problémy a zase pokračoval dál. Takovýchto falcí je na území bývalé Svaté říše římské několik desítek. Jedna dokonce i u nás - v Chebu. Toliko tedy k terminologii.

Falc v Quedlinburgu je prastará, její kořeny sahají právě až do prvopočátků Svaté říše římské. Zde byl ovšem její význam coby ubytovna pro císaře a jeho doprovod až sekundární, primárně zde totiž sídlily benediktinky, a to až do 19. století. Zde už bylo také o poznání více turistů, bazilika otevřená a v ceně vstupného byl také přístup do přilehlé budovy konventu, která dnes slouží jako muzeum. Samotná svatyně má velmi zajímavý osud. Znesvěcena totiž nebyla selskými bouřemi, nýbrž až mnohem později nacisty. V roce 1938 si z ní totiž udělali okultní místo, kde se věnovali obřadům spojeným s "germánskými bohy". Bohužel, veškeré křesťanské symboly proto musely být odejity a nahradila je výzdoba, za kterou byste šli dnes na pár měsíců bručet do chládku. Interiér je proto dnes prostý výraznějších uměleckých děl. Za zmínku stojí jen detailně zdobené hlavice románských sloupů či císařská tribuna situovaná na západní straně chrámu. Do interiéru dómu byly však situovány mnohé relikvie, které nejen s budovou, ale i jejím blízkým okolím bezprostředně souvisejí. Co se týče prohlídky zmiňovaného muzea, kromě moderní interaktivní expozice jistě stojí za zmínku románské sklepení, které mělo údajně sloužit coby sklad vína a hodovní místnost. Nuže, vše viděno a vyfoceno, takže zpátky k autu a hurá do Goslaru - už zase tlačil čas. Naštěstí, říkal jsem si, podle itineráře by měl být Goslar rychlovka. O dvě hodiny později jsem si však nadával do idiotů...

Nevelké městečko Goslar bylo kdysi dávno rovněž falcí. Jenže tuhle falc jsem HRUBĚ podcenil. Dvě hodinky času - zhruba tolik jsem na pobyt ve městě měl, abych ještě stihnul Hildesheim. To ale nestačilo. Sakra nestačilo! Město je totiž nádherné, malebné a vpravdě historické. Na místní falci se narodil císař Jindřich IV. Ten, který udělil královský titul našemu knížeti Vratislavovi díkuvzdání, že mu jako jeden z mála tehdejších vojvodů pomohl v boji proti papeži. I díky Goslaru jsme tak měli svého prvního krále. Absolutně nepochopím, proč tohle město také není na seznamu UNESCO. Respektive ono je, ale jen jeho přilehlé středověké doly. Krom románské baziliky svatých Kosmy a Damiána a několika dalších církevních staveb tu jistě stojí za zmínku vrcholně gotické centrum města. Prim však hraje budova paláce zmiňované falce a také zbytek místní katedrály - její předsíň. Obrovská chrámová stavba tu přitom stála až do poloviny 19. století, po selských bouřích však začala notně chátrat, a proto byla krátce po skončení napoleonských válek zcela zdemolována. Dnes se zde za neprůstřelným sklem nachází přesná kopie bronzového císařského trůnu. Originál je v paláci - ten je situován pár kroků vedle bývalé katedrály. Klasicky jsem opět neměl čas na jeho vnitřní prohlídku, spokojil jsem se proto jen s exteriérem. Ten je celkem kontroverzní, protože v závěru 19. století prošel radikální rekonstrukcí, která mu sice vrátila jeho původní podobu, ale za cenu odstranění mnoha architektonických prvků, které přidaly gotika či baroko. Palác celkově prošel pohnutou historií. Ve 13. století totiž končí éra vlády německých císařů, navíc přišel zcela odlišný způsob správy území (dvorské úřady apod.), proto význam falcí radikálně upadal. Mnoho jich proto zaniklo a zůstaly z nich v lepších případech alespoň zbytky. Císařské sídlo v Goslaru se stalo nejprve soudní budovou (která několikrát vyhořela), později třeba i skladem či sýpkou. Jako hospodářská budova sloužil až do 19. století, kdy proběhla zmíněná rekonstrukce. I když je tedy palác tak trochu Potěmkinovou vesnicí a jeho původnost je zhruba poloviční, přesto mě u paty jezdecké sochy Fridricha Barbarossy dost štvalo, že musím z Goslaru rychle prchnout, protože na Hildesheim se mi úplně vyprdnout nechtělo. Slíbil jsem si, že sem se určitě ještě někdy vrátím!

Turistické putování druhého dne končilo v Hildesheimu. Tady se nachází dvě sakrální stavby, které nechybí ve výčtu památek UNESCO. Konkrétně katedrála Panny Marie a románská bazilika svatého Michala. Obě budovy ale, stejně jako zbytek města, opět postihl typická válečná elegie. Byly srovnány se zemí. Hildesheim ale naštěstí leží na Západě, takže v obou případech došlo ke vcelku rychlé a precizní obnově. Před návštěvou kulturního dědictví mě ale čekaly ještě dvě příjemné jednohubky - velmi vkusně upravené pietní místo, na němž se před řádění během Křišťálové noci nacházela místní letitá synagoga, a také další nádherná ukázka románského stavitelství - bazilika svatého Gotharda (bohužel toho času zavřená). Přiznám se, že o Hildesheimu jsem se dozvěděl až z fotografií jeho bazilik v učebnicích dějepisu, což mě samo o sobě utvrdilo o jeho výjimečnosti, když k tomu navíc ještě připočítáte tolik omílané UNESCO, čekal jsem prodírání se davy turistů i přesto, že do města jsem dorazil ve všední den pozdě odpoledne. Katedrální náměstí jsem měl ale sám pro sebe. V útrobách samotného dómu či v jeho muzeu sice pár turistů bylo, i tak jsem se tu ale skoro bál. Jak už jsem zmiňoval - dóm byl v závěru války téměř srovnán se zemí a opětovně postaven, přichází však jedno velké "ale". Mně osobně se tu totiž moc nelíbilo. Úplně jsem totiž intelektuálně nedozrál do stádia, kdy bych ocenil moderní výtvarné umění. Prostě mě víc baví historie. Tady sice bylo historie plno, ale vše jaksi "zabalené" do moderního hávu. Uvnitř historických budov je totiž zářivě bílý štuk a gotické madony jsou tu obklopené sterilním minimalismem. Kontrast, z nějž jsem měl chuť si z bulev odříznout rohovky. Přímo uvnitř samotné katedrály mě ale naprosto ohromily monstrózní románské dveře (původně z nedaleké baziliky svatého Michala). Bronzové, s tak úchvatnou plastickou výzdobou, že jsem na ně čuměl doslova jako ono tele na vrata. Majstrštyk! Jo a abych nezapomněl - v Hildesheimu jsem si poprvé a naposledy během své letošní cesty vyfotil i záchodky - nacházejí se totiž v podzemí chrámu a jeho rajské zahrady, v základech z nějakého 8. či 9. století. Ve starším prostředí jsem snad v životě svou anakondu nevenčil. Po prohlídce jsem ještě chvíli poseděl na liduprázdném náměstí před katedrálou a opíjel se dokonalým klidem a samotou ve stínu prastaré svatyně. Dostatečně vyrovnaný jsem se pak vydal k bazilice svatého Michala. Tady jsem si spravil chuť. Taktéž zničená a taktéž znovu postavená (její původní torzo je nejlépe vidět díky kontrastujícím odstínům pískovcových kvádrů). Za zmínku zde krom románského zábradlí v chóru či gotického oltáře stojí především dřevěný strop. Ten je pozdně románský. V roce 1943 začali Němci dostávat na frak, proto místním došlo, že "Říše" skončí dříve nebo později obrácená naruby, a tak strop demontovali a bezpečně ukryli na různých místech. V roce 1960 se pak definitivně vrátil na (skoro) původní místo. Dost bylo Hildesheimu. Dohnala mě únava spojená s několika desítkami nachozených kilometrů během dne. Pár stovek dalších kilometrů za volantem mi také nepřidalo. Naštěstí zbývalo pár minut cesty vozem do Hameln, nevelkého městečka, které jsem si vybral na základě četby Krysaře. Grimmové i český buřič Dyk totiž děj této prastaré pověsti situovali právě do tohoto městečka. Dech mi vyrazil nocleh. V útulnější komůrce jsem totiž snad v životě nespal.

Den třetí - Hameln, Magdeburg a Olympijský stadion v Berlíně

Třetí den byly v plánu jen tři zastávky. Manko jsem i za cenu značných kulturních ztrát v Goslaru či Quedlinburgu sice dohnal, ale další nocleh měl být už v Berlíně. Ten je z Hameln vzdálený 400 kilometrů. Že jsem ve městě Krysařově jsem postřehl hned u snídaně. Stůl byl totiž stylizovaný tak, že plyšoví, dřevění či plastoví hlodavci na mě zírali snad ze všech koutů místnosti, kde se podávalo první jídlo dne. Dojedl jsem, poděkoval, vykakal se a vydal do na průzkum. Město zase není až tak zajímavé či výjimečně, ale prostě jsem chtěl mít pocit, že jsem tu byl. Na náměstí mě zaujal gotický kostelík. Ne úplně pro svou nádheru, ale protože do jeho věže nějaký koumák proboural dvě řady děr, které vyplnil plastovými okny. Z věže kostelíka svatého Bonifáce jsem si pak celé městečko prohlédl z ptačí perspektivy. V jedné příjemné uličce jsem ještě stihl dvojité espreso a po jeho vypití se za časného dopoledne vydal do Berlína. S dílčí zastávkou v Magdeburgu.

S přejezdem do Magdeburgu skončilo také mé krátké intermezzo na západní straně světa. Vzhledem k jeho velikosti (zhruba 250 tisíc obyvatel) jsem byl donucen zakempit auto zhruba tři kilometry od historického centra respektive toho, co z něj po válce zbylo. Pro vjezd vozem je totiž nutno vůz opatřit ekologickou vinětou. Je to ale milé, protože přímo za zákazem vjezdu začíná území, kde vládnou chodci nebo kola a auta jsou zde v menšině. Už jsem zmínil, že jsem přijel opět na Východ a Magdeburg mi krom jiného silně připomněl Drážďany směrem od vlakového nádraží. Do středu města totiž i tady vede dlouhý bulvár lemovaný panelem a "sorelou". A opět stejná písnička. Zničené město, záhy trochu obnovené (opakuji - jsme na Východě). O to rychlejší byla pouť po jeho ulicích. Cílem byla majestátní románsko-gotická katedrála. Město má velmi úzkou vazbu na císaře Otu I. Velikého, o kterém už párkrát byla řeč. Když si roku 929 bral za manželku anglickou princeznu Editu, získali manželé Magdeburg coby věno od Otova otce Jindřicha Ptáčníka. Krom toho jsou oba manželé v útrobách katedrály pochováni. Později, za třicetileté války, vstoupilo město do dějin také coby místo nejstrašnějšího masakru tohoto válečného konfliktu. Katolické oddíly totiž obsadily protestantské centrum v květnu 1631 a nejenže jej vypálili a zničili, ale jeho obyvatele vystavili nevýslovnému teroru. Po jeho skončení se mezi hořícími troskami povalovalo až na 20 tisíc těl zmasakrovaných domorodců. Po válce byl Magdeburg obnoven a prý sem bylo nedobrovolně dosazeno na 15 tisíc nových obyvatel. Pak se víceméně nic násilného nedělo, až přišla válka, stovky nuceně nasazených dělníků do místních fabrik a nakonec rok 1943, odkdy letouny spojenců pravidelně a systematicky město ničily až do úplné zkázy. Po válce nebyly na obnovu peníze, a tak se zachránilo jen několik málo historických staveb a začalo se budovat nové město. Šedivé a bez historie, prostě typicky socialistické. Jednou z mála zachráněných budov je kupříkladu bazilika Panny Marie, součást někdejšího premonstrátského kláštera (ve zbytcích jeho přilehlých budov dnes sídlí muzeum). Taktéž nejprve zcela zničená a až po revoluci definitivně obnovená. Nebyla nikdy znovu vysvěcena, proto dnes slouží jako společenská síň pro pořádání koncertů vážné hudby. V její kryptě je pak zajímavá interaktivní výstava mapující pohnutou historii tohoto místa. Opodál stojící katedrála už je na historické artefakty mnohem bohatší. Krom hrobů císaře Oty a jeho manželky můžeme jmenovat kupříkladu pár plastik ze 13. století (především celkem známého "maurského vojáka") či kněžiště, které je velice podobné interiéru katedrály v Cáchách. Úchvatný pohled na chrám se návštěvníkovi naskytne z rajské zahrady. Především desítky gotických chrličů dodávají stavbě nezaměnitelné genius loci. Po obchůzce katedrály jsem se vydal na zpáteční cestu k autu a minul také jeden z klenotů moderní architektury. Zelenou citadelu, poslední realizovaný projekt renesančního člověka, proslulého grafika, malíře a architekta Friedensreicha Hundertwassera. Tato perla organické architektury dokáže opravdu provokovat oči návštěvníků Magdeburgu a vyvolávat spory o její vkusnosti, splňuje proto jednu ze základních definic moderního umění. Mně se tento hotel líbil náramně, takže buď jsem odborník, nebo úplný idiot. No nic. Magdeburgu, sbohem a šáteček, příští stanice Berlín.

Hned od začátku jsem věděl, že do Berlína chci. Hnaly mě tři důvody. Jako sportovec jsem chtěl strašně vidět olympijskou vesnici a stadion, kde Jesse Owens obrazně ukázal prostředníček Führerovi a jeho pseudoteoriím o rasách. Dále mě samozřejmě zajímala atmosféra města, které se ve 20. století hned několikrát nesmazatelně zapsalo do dějin lidstva, a konečně mě lákala místní Gemäldergalerie, která kromě několika málo výjimek nabízí snad vše, co malířství od dob středověku až po vrcholné baroko může nabídnout. Od Giotta přes Botticelliho a Bosche až po Caravaggia či Rembrandta. Byl jsem proto možná až příliš natěšený, proto mě ihned po příjezdu po zásluze čekal kulturní šok. Vzhledem k tomu, že jsem do jisté značné míry ledabylý diletant, neuvědomil jsem si, že hotel jsem si vybral asi kilometr za hranicí ekologické zóny, o níž jsem psal již v magdeburské pasáži tohoto textu. Se sevřenými půlkami jsem proto rychle zastavil u hotelu, že se ubytuji, vynosím věci a auto odhodím někde, kde končí boj za zdravý životní styl a začíná klasický smrad a prach. Další šok přišel na recepci. Slečna recepční totiž mluvila nejprve německy se silným ruským přízvukem, pak přešla v cosi jako ruskou angličtinu. Peníze navíc chtěla předem. Opět se mi stáhly půlky, ale neměl jsem na výběr. Vysypal jsem měšec a spěchal zpátky k autu, u něhož jsem už očekával zásahovou jednotku a vrtulníky. Naštěstí nikde nikdo, takže jsem vystřelil na hony daleko. Konkrétně 1,8 kilometru daleko, kde se ve čtvrti Charlottenburg -Wilmersdorf nachází Mezinárodní kongresové centrum s nádražím a u něj také odstavné parkoviště. Tady přišlo stažení půlek číslo 3. Všude okolo se totiž potulují či povalují všelijaké podivné existence. Feťáci, bezdomovci, somráci..., prostě folklor, o kterém se tradiční průvodci úplně nezmiňují. Sice mám už hodně starou plechovku, ale za to všechno, co pro mě udělala a kam všude mě odvezla, mi na ní dost záleží, takže jsem ji pravidelně chodil kontrolovat. Po návratu zpět na hotel se mé zděšení lehce zmírnilo. Hotel byl krásně upravený, čistý a na chodbách bylo plno dekorativních předmětů z doby klasicistní, především několik starožitných kamen. Usínalo se mi tedy už o něco klidněji.

Den čtvrtý - Berlín

Ráno jsem se už bez dávky adrenalinu v krvi rozhlédl z okna místnosti se snídaní po blízkém okolí. Přímo naproti hotelu jsem objevil železniční stanici Berlin-Charlottenburg. Z různých bedekrů jsem věděl, že na nádraží je možno zakoupit "Welcome Card". Tato šikovná kartička vyjde na 20 euro a umožní vám neomezenou jízdu všemi složkami integrované dopravy po dobu 48 hodin. Navíc, po jejím předložení dostanete slevu při vstupu do desítek muzeí či památníků, kterými Berlín disponuje. Rychle jsem tedy do sebe natlačil Speck mit Ei a vyrazil do víru džungle, jak na mě Berlín ze zkušenosti předchozího dne působil. Už vstup do metra byl nemilý a k apokalyptickému dojmu už jen chybělo, aby na mě někde zpoza rohu vystartovali herci z Jacksonova videoklipu k písni Thriller. Ostatně, o Michaelovi bude ještě řeč. Nástupem do vlaku ale pesimismus definitivně skončil a už mě čekala jen duha a jednorožci.

Metro mi málem způsobilo mrtvici, když mě vyplivlo přímo pod českou vlajkou. Opravdu nekecám. Asi osud. Vystoupil jsem totiž na Wilhelmstrasse, kdysi snad nejdůležitější čtvrti v celém Berlíně. Dlouhý bulvár totiž v minulosti lemovaly historické paláce průmyslníků, v nichž později sídlila říšská, republiková a později znovu říšská ministerstva. Poslední dny války ji ale, podobně jako zbytek Berlína, srovnaly se zemí a v mnoha novostavbách dnes sídlí ambasády. No a u metra je přímo ta naše, proto ta příhoda s vlajkou. Wilhelmstrasse mě přivedla před Braniborskou bránu. O té asi není úplně potřeba se nějak sáhodlouze rozepisovat, zajímavý objekt je ovšem v její těsné blízkosti. Je jím hotel Adlon. Vystavět jej nechal na začátku 20. století významný berlínský obchodník s vínem a okamžitě po otevření se stal vyhledávanou adresou nejen německé, ale i světové smetánky. Dveře si tu podávali státníci, zpěváci ale i filmové hvězdy. Téměř jako zázrakem přežil i bitvu o Berlín, nicméně jeho věhlas se pravděpodobně dostal i do předních linií běloruských a ukrajinských frontů, takže si jej coby místo oslav vítězství vybralo několik desítek rudoarmějců. Ti se zde nejprve vylili jako vázy, aby nakonec hotel zapálili a nechali lehnout popelem. V ruinách ale nezůstal dlouho. Ne proto, že by byl opraven, ale přesně naopak. Východoněmecká garnitura jej nechala srovnat definitivně se zemí. V roce 1997 byl ale postaven znovu a mimo jiné jej můžete znát coby kulisu nešťastné prezentace svého syna Michaelem Jacksonem veřejnosti. To je ta scéna, jak mu malé batole málem vypadlo z okna, když s ním zuřivě klepal a mával svým fanouškům. Nasál jsem atmosféru, udělal pár fotek Braniborské brány s minimem turistů (bylo 8 hodiny ráno) a vydal jsem se po stopách Berlínské zdi.

Při cestě jsem míjel další z velmi kontroverzních projektů, kterých jsou na území Berlína desítky - Židovský památník. Dějiny této emoce vyvolávající stavby se táhnou od roku 1988, kdy Němcům došlo, že by tak nějak mohli to své vypořádání se s minulostí vyjádřit i nějak více hmatatelněji. Proto začala dlouhá anabáze s památníkem. Všechny problémy, které stavbu doprovázely než spatřila roku 2005 definitivně světlo světa, tu popisovat nebudu. Ve středu města se tak dnes na vskutku úctyhodné ploše nachází několik desítek betonových kvádrů, pod zem je pak situováno tematické muzeum. Je pěkné, že stavba dnes v Berlíně existuje, nicméně krom varovného prstu, který se obrací zpátky v čase do temné kapitoly našich dějin, také ukazuje nekonečnou pitomost lidského pokolení. Místo zachování piety se totiž mezi kvádry honí děti, válejí se na nich unavení lidé nebo si tu turisté pořizují kompozičně všelijak rozverné snímky aniž by vůbec tušili, jaký je skutečný význam tohoto místa. Nevědomost je zkrátka bezbřehá.

Další dílčí zastávky vynechám a rovnou se přesunu do Gemäldergalerie - jednoho z hlavních cílů mé pouti Berlínem. Očekával jsem od ní hodně, dostalo se mi ale mnohem víc! Miluji staré mistry, jenže nekonečné galerie v Římě, Paříži či Drážďanech na mě po určitě době působí vysilujícím účinkem a naprosto rozumím tomu, že ta největší muzea a galerie světa člověk musí navštívit vícekrát. Tady tomu ale tak nebylo. Jak už jsem psal - berlínská galerie nabízí z pohledu prastarých mistrů prakticky vše. Uceleně a jednotně, a to díky ukázce maximálně 4-5 děl každého umělce. Nečekejte zde proto "Rubensova křídla" či "Rembrandtovy sály". Méně je někdy více, a to zde platí dvojnásob. A hlavně tu je Amor vítězný čili Caravaggio. Už po několikáté mi tak způsobil zástavu dechu. Malinkatou skvrnkou bylo jen uzavření jedno sálu, v němž se skví díla Belliniho, Mantegny a dalších italských mistrů renesance. Stačily dvě hodinky, viděl jsem všechno a něco dokonce vícekrát, a mohl jsem zvesela pokračovat dál.

Zapomněl jsem se zmínit o tom, že v Berlíně jsem měl naplánovaný celodenní puťák o délce necelých 21 kilometrů. Sice mě při cestách lákaly prakticky všudypřítomné "pointy" s možností výpůjčky kola opravdu za pakatel (10-12 euro, záleží na provozovateli, s Welcome Card navíc někde i se slevou), ale odolal jsem. Do svalů okolo holenní kosti pravé nohy se ale začal pouštět jakýsi moribundus, který později mou cestu ukončil.

Pokračoval jsem směrem k "Topographie des Terrors", což je další z mnoha památníků týkajících se nejen dějin Berlínské zdi, ale i nechvalně proslulé tajné policie z dob Hitlerovy vlády. Na tomto místě jsou tak krom pietně zachovaných zbytků zdi odkryty i základy hlavní budovy Gestapa, která na tomto místě stála ještě v závěru války. Místo tedy nabízí hned dvojí náhled do historie. O pár kroků dál se nachází celkem kýčovité muzeum legendárního socialistického vozítka Trabant, ale tady platí, že čím víc kýče, barev, blikátek a zvuků, tím více turistů, takže jsem jej jen minul a pokračoval k Checkpointu Charlie, historickému přechodu z americké zóny do zóny sovětské. Dnes je tu pár autentických výstražných cedulí a hlavně dobová strážní budka, u které stojí "američtí vojáci", kteří s přízvukem tureckého prodavače kebabu nabízejí, že se s nimi můžete za dvě eura vyfotit. Vězte, že na tuhle dnes už spíše pouťovou atrakci se stojí fronty. Mně to spíše připadalo nevkusné, ale budiž. V úvodu jsem se zmiňoval o tom, že jsem se doma marně pokoušel opravit odpad a že za mě opravu vyřešila manželka. Ta problém urovnala tím, že přišel soused a vše uvedl do pořádku. Peníze by si od nás jaktěživ nevzal, ale mně bylo jasné, co mu jako milovníkovi moderních dějin udělá radost. U Checkpoint Charlie jsem proto vlezl do krámu se suvenýry a šel celkem najisto. Objektem mého zájmu byl kus Berlínské zdi v celofánu a s certifikátem, to vše za cenu lidových 12 eur. Podpořil jsem jistého génia, který bezprostředně po pádu zdi dostal nápad na geniální byznys plán. Ruiny několika desítek kilometrů děsivého betonu byly totiž ihned po stržení odklizeny snad do všech sběrných dvorů v Berlíně a jeho okolí a nikdo po hnusné zdi, symbolu útlaku, bezpráví a násilí, ani nevzdechl. Až na jednoho týpka. Ten si pronajal pár náklaďáků, objel s nimi ony sběrné dvory a na dotaz, zdali by si mohl kusy zdi odvézt, se mu všude dostalo otrávené odpovědi, ať si vezme, kolik bude chtít. Vybral proto jen ty zajímavé kousky (s grafity, žvýkačkami apod.), odvezl je kamsi na dvorek, kde je rozřezal do pravidelných tvarů a začal je pokoutně nabízet turistům, kterými se krátce po revoluci začal Berlín hemžit. No, nebudu vás napínat, dnes je z něj milionář a zásoby zdi se mu zatím netenčí. Šikovný chlapec!

A my pokračujeme. Přesněji kolem náměstí Gendarmenmarkt, kde stojí hned tři historické budovy. Nejprve Deutscher Dom, někdejší hlavní chrám reformované církve, na sklonku války téměř celý zničený, pak až do 80. let víceméně nedotčený, následně zrekonstruovaný a dnes v jeho útrobách můžete zhlédnout výstavu Vývoje parlamentní demokracie v Německu. Následuje koncertní budova s pomníkem Friedricha Schillera a poslední do trojice je "Francouzský kostel", jehož výstavbu na začátku 18. století iniciovali hugenotští uprchlíci z Francie, proto onen přenesený název. Těsně před vstupem na Ostrov muzeí, další z významných památek na území celého Německa, zapsané na seznam UNESCO, se nalézá nevelký klasicistní chrám inspirovaný římským Panteonem. Německy se mu říká Neue Wache (Nová stráž či Nová hlídka). V jeho středu, pod plastikou matky oplakávající mrtvého syna, jsou hroby neznámého vojáka a neznámého vězně z koncentračního tábora. Oba symbolické hroby mají upamatovat oběti nesmyslného běsnění v době hrůzovlády nacismu a fašismu.

Takhle ve psané formě to úplně nevypadá, ale měl jsem v nohách už skoro 17 kilometrů a pokud připočtu předchozí, ne úplně oddychové dny, začala se oslovo výrazně hlásit únava. Na tu mi obyčejně pomáhá proteinová tyčinka a smoothie, ale teď se ke všemu přidala i stále větší tupá bolest v okolí pravé holení kosti. Prostě jsem věděl, že dneska už dlouho nevydržím. To mi však nezabránilo, abych si dosyta neužil Ostrov muzeí s impozantní berlínskou katedrálou. Nachází se zde celkem pět muzeí, která mapují kulturní vývoj naší civilizace od starověku až po současnost a ano, i tohle místo prakticky zničila válka, aby po několikaletých peripetiích doslova povstalo z popela. Tedy až na budovu katedrály. Její současná podoba pochází z počátku 19. století, kdy byl na základech předchozí gotické svatyně vystavěn novorománský svatostánek. Když jej zničili spojenci, soudruzi z NDR se dlouho dohadovali, co s ní vůbec bude. Z ideologických důvodů se úplně nehodilo, aby obnovili objekt, jenž sloužil církevním účelům. Nakonec se i na nátlak různých památkových a církevních organizací dali do rekonstrukce. Prosadili si však úplnou demolici jedné z jejích přilehlých budov, která sloužila jako hrobka Hohenzollernů. Když se nemohli vypořádat s církví, kopli si alespoň do feudálů.

Zhruba po půl hodině jsem z nevelkého ostrůvku prchal, avšak hned za mostem mě jakýsi zřízenec v námořním kroji lanařil na plavbu lodí po Sprévě. S díky jsem odmítnul, ale po pár metrech mi došlo, že jsem vlastně idiot a že toho groteskního pána mi seslalo samo nebe. Loď na hodinovou plavbu vyplouvala za pět minut a má pravá haksna mi čím dál víc dávala najevo, že už na mé courání nemá náladu. Otočil jsem se proto na patě a sestoupal na palubu. Odměnou mi byla naprosto pohodová plavba s výkladem vynikajícího průvodce, který měl nejen skvělý smysl pro humor, ale i dobrý přehled o všem, co jsme míjeli. Pěkně z řeky jsem proto viděl nové budovy Bundestagu, kancléřství a plno dalších perel moderní architektury.

Vyjížďka byla poučná, zábavná a hlavně odpočinková. Čas a síly tak zbyly ještě na návštěvu Starého města. Zde bylo celkem vtipné, jak se dederoni pokusili znovu postavit gotické budovy za pomocí panelu či vlnitého plechu. Spíše než historicky tak dnes toto místo působí vtipně. Vyjma chrámu svatého Mikuláše, nejstaršího kostela na území Berlína. Ten byl po náletech a zničení obnoven až po roce 1981, ovšem velmi vkusně - to abych socialistickým Němcům pořád jen nekřivdil. Dnes je z kostela nádherné muzeum, které mapuje jeho dějiny, ukazuje několik málo zachráněných pokladů z inventáře a celkově varuje před novými válečnými konflikty, které by mohly nenávratně zničit miliony lidských životů ale také naše kulturní bohatství. Aplikace mi u chrámu ukazovala 20 nachozených kilometrů a minimálně čtyři mě zpátky k budově naší ambasády ještě čekaly, a to jsem si musel další porci z původně plánované trasy ještě odepřít - nohy i vůle už byly vážně proti.

Na náměstí kousek od chrámu sv. Mikuláše jsem se ještě vyfotil s "Papežovou pomstou", jak se dodnes posměšně přezdívá Berliner Fernsehturm, bezmála 400 metrů vysokému televiznímu vysílači, dalšímu symbolu Berlína. Když se soudruzi z NDR rozhodli, že věž postaví, pojali tento úkol čistě ideologicky a dopředu se holedbali, že postaví věž, která svou výškou překoná výšku všech kostelů světa, jelikož socialismus vítězí nejen nad kapitalismem, ale i nad církví. Inu, práce se jim sice vyvedla, jenže na plášť koule zvolili ne úplně dobrý materiál. Jeho struktura totiž za přímého sluneční světla vytváří na jejím povrchu geometrický obrazec, který skutečně připomíná kříž. Hospodin 1 - Walter Ulbricht 0. Do věže, podobně jako třeba do budovy Říšského sněmu, se dá podívat, nicméně v turistické sezoně to chce mít rezervaci minimálně dva týdny dopředu. To jsem zjistil až pozdě. Chvíli jsem se tedy kochal pohledem na kříž a vydal se směrem k cíli. Tím byla budova již zmiňovaného Říšského sněmu.

Na jeho návštěvu se mi povedlo zřídit si rezervaci, čili jsem majestátně nakráčel k maringotce na úpatí schodů vedoucích do jeho útrob, ale milá paní mě nemile vyvedla z omylu, protože rezervaci jsem skutečně měl, ale až na další den. To mi potvrdila i má mailová schránka, v níž jsem měl potvrzení o rezervaci. No nic - o důvod víc navštívit Berlín i v budoucnu. U Reichstagu jsem jen seděl a němě zíral. Snad žádná víceméně novodobá budova mě ještě tolik neuhranula. Sorry, Eifelovko. Když jsem si představoval, co všechno se za posledních 100 let kolem této budovy odehrávalo, měl jsem fakt husí kůži. Navíc mě jakýsi vnitřní hlas vyzval, abych si důkladně prohlédl všechny lidi okolo. V onen moment se teprve naplno dostavila krása okamžiku. Všude kolem byli lidé bílí, žlutí, hnědí i černí. Fotili se u tohohle symbolu, vymýšleli různé humorné kompozice, povídali si u kávy nebo jen tak bezcílně kroužili kolem s úsměvem na tváři. Lidem, kteří denně sedí doma, sledují a čtou jen zprávy, aby pak spílali globalizaci zeměkoule, asi úplně nepopíši pocity zadostiučinění, které jsem na tomhle místě měl. To se zkrátka musí zažít. Nádherně zakončený den. Do metra to ale ještě necelé dva kilometry byly, takže už známou cestou kol Braniborské brány jsem vydal zpět. Noha už opravdu mlela z posledního, ale těch 25 kilometrů jejího trápení za to stálo.

Den pátý - ještě jednou Berlín, Wittenberg a cesta zpět

Nazítří byl plán prostý - chtěl jsem ochutnat atmosféru okolí nádraží Berlín - ZOO, tedy místa, kde se odehrává děj sice možná dost zprofanované, přesto však silně sugestivní knihy My děti ze stanice ZOO. Měl jsem ji s sebou a stanovil jsem si úkol najít místo, kde na autentické fotografii (ta je právě i v knize) postává opřený o zeď jeden z antihrdinů. Z metra jsem vylezl na úplně opačné straně, ale to jsem zjistil až později. Při hledání jsem kousek opodál zahlédl kostel císaře Viléma respektive jeho ruinu. Ta byla záměrně zakonzervována ihned po válce, aby dodnes sloužila coby memento ničivého náletu RAF v roce 1943. Při cestě ke kostelu jsem si ale trochu zanadával. Na pěší zóně totiž bylo několik bariér a zpomalovačů, přičemž jejich význam mi na pěší zóně zcela unikal. Když jsem ale míjel schody lemované jmény lidí a svíčkami, došlo mi, že kráčím po místě, kde v prosinci roku 2016 zfanatizovaný Tunisan najel kamionem do turistů, kteří zde zrovna nasávali atmosféru vánočních trhů. Po jeho řádění se jich 12 už nikdy nevrátilo domů. Opravdu smutné místo.

Tiše jsem se vydal zpět k nádraží, jež jsem se jal znovu obcházet. Zvěsti však lhaly - kolem budovy železničního uzlu se sice opravdu povalovaly možná i desítky lidí bohémského vzezření, všechno to ale jistě byli lékaři, neboť u sebe měli škrtidla a injekční jehly. Všudypřítomný zápach moči a výkalů mě pak jen utvrdil v domněnce, že si zde tito lidé zřídili jakousi improvizovanou polikliniku. V 10 hodin dopoledne ale všichni ještě spali nebo vydávali nesrozumitelné zvuky a zmateně pobíhali po okolí, proto jsem jim za jejich dobrotu ani nemohl osobně poděkovat. "Detlefův roh" jsem nakonec přeci jen našel, vyfotil si ho a vydal se zpět do podzemky.

S Berlínem jsem se chtěl rozloučit skrze jeho muzea. Ze zmiňovaných pěti, které se nacházejí na Ostrově muzeí, jsem chtěl vidět tři - Staré muzeum s antickými sbírkami, Nové muzeum s nálezy z Egypta a Pergamonské muzeum s vykopávkami ze starověkého orientu. Za čtyři dny jsem měl ale v nohách bezmála 80 kilometrů a měl jsem toho prostě dost. Ošlehaní turisté a trampové by se mi jistě smáli. Antické poklady jsem ještě jakžtakž pobral, mince, sarkofágy a busty císařů včetně "Zeleného" Caesara a jeho družky Kleopatry mě uhranuly, ale v Novém muzeu (mimochodem nádherně vyzdobeném a stylizovaném, tady všechna čest jeho architektům) mi prostě už došly síly definitivně. Pozdravil jsem se s královnou Nefertiti a zbaběle prchnul, aniž bych si zbytek expozic vůbec prohlédl. Pergamonský oltář či Ištařina brána na mě ale jistě počkají. Pravdou je, že zrovna tady byly na malém prostoru davy turistů a já už opravdu prahnul po klidu, takže pokud plánujete návštěvu Berlína, rozhodně začněte na muzejním ostrově, dokud máte ještě síly prodírat se davem a hlukem.

A jak bych Berlín zhodnotil? Inu, nestihl jsem vidět ani zdaleka vše, co jsem měl původně v plánu - o to větší motivace se sem jednou vrátit. Je dobře, že největší direkty mi uštědřil hned na začátku. Bál jsem se ho, přiznávám. Pak už to bylo jen lepší. Berlín neboduje starobylými památkami či zámeckými parky, ale svou duší. Nikde jinde na světě (možná krom Varšavy) nenajdete město, které by tolik zkoušely moderní dějiny. Berlín je přesto živý a na vrcholu sil. Je to proto, že Němci se dokázali své temné minulosti postavit čelem. Nezalezli do kanálů, kde by je většina světa chtěla hned po válce vidět, ale naopak se trochu drze bezprostředně pustili do napravení reputace. Mluvím především o té "západní" straně. Berlín je tak plný mladých lidí. Ti na jeho náměstích naslouchají tónům vážné hudby od pouličních umělců, aby si hned poté na nábřeží Sprévy pustili do hlavy několik decibelů na spontánní technoparty. Byl jsem samozřejmě v Praze, Vídni, Římě, Paříži nebo Benátkách, všechna tato města ale působí možná až moc upjatě a škrobeně. Možná i to je výhodou Berlína, který oproti zmiňovaným metropolím vlastně nemá co nabídnout, i proto má ale mnohem větší duši a atmosféru, kterou tvoří převážně mladí lidé všech barev, kultur a vyznání. Fuck You, Adolf!

Auto berlínskou anabázi přežilo bez úhony a bylo na čase vydat se na 400 kilometrovou cestu domů. Na nejbližší pumpě jsem se zplna hrdla nasytil i napojil a začal jsem mít znovu roupy. Spustil jsem proto mapy.cz, abych se podíval, co zajímavého mi ještě cesta zpět může nabídnout. Lutherův Wittenberg. Nebylo co řešit! Univerzitní Wittenberg je také zemědělským centrem, ale krom pobočky německé odnože Agrofertu je toto nevelké městečko v prvé řadě místem, které změnilo dějiny světa. V 16. století na místní univerzitě přednášeli dva pánové - Philipp Melanchton a Martin Luther. Všechnu čest Mistru Janovi, ale především druhý jmenovaný pán teprve definitivně zlomil monopol katolické církve. Přitom nechtěně, jen přeložil Bibli do němčiny a napsal pár důvodů (přesně 95), proč není úplně vhodné, aby papež vybíral novou várku odpustků (po husitských válkách totiž církvi hodně rychle otrnulo). Husité přitom v tu dobu neměli po Evropě, zvlášť v Německu, úplně dobrou reputaci, takže jejich příkladem se v těchto končinách úplně řídit nechtěli a šli na to po svém. Ve výsledku pak samozřejmě mnohem ničivěji a radikálněji, ale to je zase na jiné povídání. Vraťme se k Lutherovi, který svými Tezemi nechtěl dělat žádné revoluce, jen se jimi chtěl domáhat církevní debaty, přičemž autoritu papeže oproti Husovi nijak nezpochybňoval. To, že je sám radikálně přibíjel na vrata místního zámeckého kostela, je skoro definitivně vyvrácená hovadina. Nevědomky ale spustil lavinu, která vygradovala v mohutné selské bouře a k definitivnímu rozkolu církve na tu katolickou a evangelickou (protestantskou), která se později ještě štěpila a dodnes štěpí, takže na cestu ke spáse je potřeba si vybrat jednu správnou z asi třiceti možných. Dnešní Wittenberg nabízí klasicky náměstí s pomníkem Luthera i jeho pomocníka Melanchtona a domy obou jmenovaných. Starý univerzitní kampus, městský kostel, v němž Luther kázal a vyzdobil jej Lucas Cranach starší a kostel zámecký, na jehož vrata měl bývalý augustinián v romantické představě přibíjet ony své teze. Procházka vám zabere necelé dvě hodinky, pokud si nebudete chtít prohlížet místní expozice. Já už měl vše za sebou a opravdu se už těšil domů na své nejbližší.

Epilog

Cestou zpět jsem bilancoval. Do třetice všeho dobrého, říkal jsem si. Třetí průzkum Německa byl jiný. Netvrdím, že špatný, ale jiný. Asi i z toho důvodu, že se v drtivé většině odehrával ve východní části. Čtyřicetiletá doba socialismu je tu prostě pořád silně znát. Historická centra tu nahradila centra panelová, v jejichž stínu se krčí těch nemnoho pamětihodností, na něž se usmálo štěstí a nemusely ustoupit budovatelskému fanatismu. 40 let nadvlády jedné strany se podepsalo i na duších místních. Ti starší jsou vlastně jako my, Češi. Netvrdím, že jsou zlí, ale pořád se bojí. Bojí se postavit se na vlastní nohy, bojí se "velkého světa", bojí se všeho, co je cizí, protože nic cizího vlastně po dlouhé desítky let neviděli. Proto se často mračí a jsou možná i příliš tvrdí a negativní, to vše ale pramení právě z onoho strachu. Ze strachu, co si počít se svobodou. Podobně jako vězni, kteří jsou po dlouhých desetiletích za mřížemi vyvrženi na svobodu a nuceni fungovat. Okolnímu světu přitom už nerozumí, protože už je dávno jiný. Selhávají a vrací se zpátky za mříže, jelikož bez toho, aby je někdo vedl a určoval jim, co mají dělat, už žít ani neumí. Příslibem je ale mladá generace. Možná ještě ne úplně ta současná, co ještě žije pod vlivem oněch "vězňů", ale ta budoucí. Mluvím teď možná až příliš za sebe, ale už se nemohu dočkat, až moje holky vyrostou a tyhle výlety budeme absolvovat celá rodina pohromadě. Já sám zatím jen mapuji terén. A příští rok už jinde. Evropa je v tomto ohledu nekonečná.

Autor: Petr Nec | pátek 19.7.2019 16:51 | karma článku: 13.75 | přečteno: 511x

Další články blogera

Petr Nec

Židle z Lancu

V Lancu toho rána foukal vítr a neznatelně pršelo. Podzim rozhodně nebyl P. oblíbeným ročním obdobím, natož v Sudetech, jak sám pro sebe tenhle zjizvený a znásilněný kraj i po těch letech pořád nazýval.

21.7.2019 v 9:05 | Karma článku: 7.32 | Přečteno: 183 | Diskuse

Petr Nec

Roadtrip - Trevír, Cáchy, Kolín nad Rýnem

Jedna stará zrcadlovka, jeden starý mobil s navigací, jedna hodně stará Škodovka. Bezmála 60 kilometrů nachozených + skoro 1500 kilometrů najetých. Čtěte, prosím, s nadhledem a rezervou! :-)

17.7.2018 v 7:57 | Karma článku: 13.89 | Přečteno: 318 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jordanka Jirásková

Dopis Lékařům bez hranic

Po několika blokacích a smazání mých příspěvků na Twitteru a Facebooku, mi nezbylo, než se Lékařů bez hranic zeptat otevřeným dopisem.

24.8.2019 v 12:09 | Karma článku: 44.13 | Přečteno: 2705 | Diskuse

Martin Faltýn

Z Prahy přes Istanbul do Malajsie a zase zpátky - 11a

Malajsie, ostrov Borneo, hlavní město Sabahu: Kota Kinabalu - Za 10 dní se nastřádá spousta drobných zážitků, které se při psaní jinam nevejdou. Co třeba nápoje: nealko a alkohol? O tom to dnes bude.

24.8.2019 v 8:08 | Karma článku: 7.50 | Přečteno: 124 | Diskuse

Hana Timková

K Budějicům cesta - 5. část

V této části putování vás provedu ze Sedlice do Písku Bude opět pořádné horko, opět skoro nepotkám živáčka. U Otavy mě přeskočí laňka a není to zvíře. A jak to dopadne s další etapou do Týna nad Vltavou?

24.8.2019 v 7:00 | Karma článku: 6.57 | Přečteno: 103 | Diskuse

Hana Timková

K Budějicům cesta - 4.část

Ve 4. části se po masáži a snídani vydáme z Blatné do Sedlice. Bude horko a u rybníků budou pěkně štípat ovádi. Přesto se se mnou projdete krásným koutem jižních Čech - sami, bez davu turistů.

23.8.2019 v 7:00 | Karma článku: 5.96 | Přečteno: 112 | Diskuse

Pavel Liprt

Radbuza a hoši od bobří řeky

Hoši už asi ne, spíše pánové. Ale bobrů je tam více než dost, alespoň to lze usuzovat podle ohlodaných a také někdy do vody spadlých stromů.

22.8.2019 v 11:04 | Karma článku: 20.99 | Přečteno: 465 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 337

Učitel, trenér, turista, sportovec a milovník historie. A také otec a manžel - to jsem měl napsat asi jako první.

Najdete na iDNES.cz