Autem do Itálie 2021 - šestý den: Lucca

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, že v Toskánsku je ještě jedna historická perla.

Předchozí kapitoly:

PROLOG

PRVNÍ DEN - TRENTO

DRUHÝ DEN - MODENA

TŘETÍ DEN - FLORENCIE

ČTVRTÝ DEN - FLORENCIE (MUZEA A GALERIE), VINCI

PÁTÝ DEN - PISA

Pokud bych se měl pochlubit nějakou superschopností, jistě bych zmínil svou dovednost ranního vstávání. Tu jsem ostatně už mnohokrát podrobil dosti náročným zkouškám – uběhl jsem už pár maratonů, v době studentských let jsem častokrát pomáhal zavírat nálevny různých kategorií a nejednou jsem trávil osamělé víkendové večery s nekonečnem lahvových piv a lákadly Netflixu. Ráno mi ale stačí jakýkoliv zvuk či letmý dotek probouzejícího se slunce a mozek zchromlému tělu poroučí, aby vstalo a jalo se svých povinností.

Ani v Pise jsem svou chatrnou tělesnou schránku neoblafnul, takže s prvním ranním třísknutím dveří podobně narušených hostů už jsem stál v pozoru s kartáčkem v ruce. Toho dne mě čekal přejezd do Verony, poslední štace mé letošní pouti. Tři stovky kilometrů za volantem nebylo radno podceňovat, zároveň ale hrozilo nebezpečí jaksi zbytečně promarněného dne. Pisu už jsem znal dopodrobna, ve Veroně bych měl být po poledni, ovšem strávit jsem v ní plánoval dvě noci, takže by byla věčná škoda ztratit cenné chvilky v Toskánsku, kam se jinak nevydávám zrovna často. To vše jsem si uvědomil, když jsem stál před dveřmi restaurace a seznámil se s informací, že croissant a káva mi budou vydány v 7:00. Bylo 6:25. Proto jsem se vrátil na cimru a hledal časovou výplň. 

Věděli jste, že kousek od Pisy je město Lucca? A že je to historicky i architektonicky docela nářez? Ano? No vidíte, tak pitomec, co si tu před vámi hraje na chytráka a všechno ví a o všem poučuje, to nevěděl. A zase ta prozřetelnost! Narychlo jsem vytvořil itinerář a vida – přišel čas snídaně. Nafutroval jsem se nejen croissantem, ale i míchanými vejci, která jsem dozdobil osmaženou noční můrou všech pravověrných vegetariánů. Na apartmá jsem do obou tlap pobral pramálo čistého či voňavého oblečení a naopak přehršel toho smradlavého a použitého, leč začalo působit dvojité ristretto. Ve stavu nejvyšší nouze jsem proto vše pustil na zem, abych znesvětil toaletu, a poté se už vydal vstříc vozu a dalšímu poznávání Toskánska historického. Ranní Lucca mě netrpělivě očekávala.  

Z Pisy by se do Luccy dalo dojít pěšky, takže mě čekal spíše jen formální přejezd Pisánského pohoří a za pár minut už jsem si to štrádoval směrem k historickému centru obehnanému hradbami. Ačkoliv bylo pro mě město donedávna prakticky neznámé, sám se tomu dnes divím, jelikož minimálně při studiích jsem o něm určitě musel mnohé slyšet. Tak třeba to, že je jedním z nejstarších sídel v celé Itálii a založeno bylo už Etrusky. Stejně tak bylo kdysi v aule jistě i zmíněno, že právě zde započala strmá cesta Gaia Julia Caesara k moci, jelikož tu roku 55 př.n.l. uzavřel dohodu s konzuly Pompeiem a Crassem, aby tak všichni tři dali vzniknout prvnímu republikánskému triumvirátu. Ostatněrepublikabyla už spíše jen formálním označením pro neustále se zvětšující impérium. Po pádu západořímské říše město vyplenili germánské kmeny v čele s vojevůdcem Odoakerem, prvním králem barbarské Itálie.    

V souvislosti s Pisou jsem se už zmínil o bazilice sv. Frediána a marně jsem si lámal hlavu jejím zasvěcením. Italštinu neovládám ani matně, vyjma jmen světců, kde si jsem celkem jistý, ovšemFredianiove mně fantazii ani znalosti nevyvolal. Přitom je to prosté – byl to prostě Fredián, v Toskánsku celkem frekventované jméno, jelikož právě sv. Fredián byl na počátku 6. století ustanoven prvním lukánským biskupem. 

Později, v raném středověku, se v Lucce vytvořila poměrně silná židovská komunita a i díky obchodování s hedvábím obnovilo město svou dávno zašlou slávu. V desátém století se stalo dokonce hlavním městem Toskánska (tehdy ještě markrabství) a o století později centrem nezávislé republiky. Právě z tohoto období pochází většina nádherných románských bazilik a dalších pamětihodností, jež se v dnešní Lucce nachází. Není jistě bez zajímavosti, že během sporů mezi Štaufy a Welfy byla Lucca obsazena Ludvíkem Bavorem a posléze prodána. Obnovení jejích republikánských výsad se jí dostalo až díky císaři Karlu IV., který správu nad městem podědil po svém otci Janu Lucemburském. Sice ne úplně velkou, zato víceméně svobodnou republikou zůstala Lucca až do 19. století, kdy ji dobyl Napoleon a věnoval coby dar své sestře Elišce. No a pak už se jen tak nějak čekalo na sjednocení Itálie a mou návštěvu. Další historické události už asi nejsou pro našince zajímavé.  

Zdvořile jsem tedy dal přednost všem zmiňovaným osobnostem, abych sám předvedl velkolepé entrée! Žel, nikdo nejásal, nikdo mě nevítal, červené koberce se nekonaly. Do ranního liduprázdného města jsem vkročil skrze bránu dochovaného opevnění, o němž už ostatně byla řeč. Bylo však 8:30 a Italové jsou tak trochu pověstní tím, že nic “nehrotí”, do práce se chystají velice důkladně a čas nepatří mezi veličiny, kterými by se nechali rozhodit. A tak jsem před katedrálou stál jen já, tři holubi a jakási rodina, dle řeči pro mě zcela neznámého původu. Na dveře pak nikoliv Luther, ale zaměstnanec informačního centra přibil cedulku se zprávou, že otevřeno bude až v 10:00. Nedělal jsem si iluze, že by to v jiném chrámu bylo odlišné, proto jsem zhruba patnáct minut obdivoval exteriér a rozhodl se, že město nejprve prolezu celé a sem se vrátím až v závěru. Ostatně naplánovaný městský okruh by mě zpět, chtě nechtě, stejně přivedl. 

Opodál už jsem měl ale větší kliku. V plánu byla bazilika Santa Maria Forisportam a ta, světe div se, byla již veřejnosti přístupná. Respektive možná nebyla, jelikož jsem uvnitř byl úplně sám, ale byla zkrátka otevřená, proto jsem se do ní vecpal. Zvenku mi její průčelí silně připomínalo průčelí katedrály v Pise, ovšem posléze se můj otupělý mozek probral a napověděl mi, že vzhled naprosté většiny románských bazilik v Toskánsku vychází právě z této „pramatky“, a tak jsem objevil Ameriku. V interiéru baziliky je možné prozkoumat masivní románské sloupy, oddělující hlavní loď od těch bočních, či umělecká plátna sv. Lucie a Nanebevzetí Panny Marie od renesančního velmistra Guercina.  

Mé další kroky směřovaly k chloubě a symbolu města, tím je bezesporu věž Guinigi, ústřední bod stejnojmenného paláce. Jelikož žiji v Sudetech, nevědět o věži dopředu, vnímal bych ji jako nějaký vybydlený objekt, jehož někdejší krásu shora požírají náletové dřeviny. Beze srandy – objekt je navíc bez fasády a s nezasklenými okny. Kontextu neznalý člověk by jej tedy opravdu mohl přiřadit k čemusi klasicistnímu, co se nepodařilo někomu vrátit či zprivatizovat. Tady jsme už ale celkem daleko za západní hranicí železné opony, proto je vcelku jasné, že aranžmá má svůj význam. Věž je totiž cihlově-gotická a nálety na jejím vrcholku nejsou nálety, ale doslova legendární stromová zahrada, o jejímž původu koluje celá řada teorií. Pro našince je asi nejzajímavější ta, která praví, že původně byl dubový parčík kuchyňskou zahradou, odkud byly sklízeny čerstvé ingredience do pokrmů. Věž působí opravdu zajímavě, dokonce byla i otevřená, jenže se mi prostě tak nějak nechtělo zdolávat bezmála 250 schodů. Dnes mě to sice možná trochu mrzí, jenže po všech těch túrách se mi tam a tehdy prostě nechtělo. Neměl jsem zkrátka svůj den. 

Místo výstupu jsem proto zvolil postup, a to k dalšímu symbolu města. Nedaleko věže se totiž nachází prapodivný shluk domů elipticky svírajících Piazza Anfiteratro. Opravdu nemusím být Ital, abych už z názvu pochopil, že onen plácek v dobách římských sloužil k pobavení místních. Tehdejší aréna ze 2. století našeho letopočtu pojala až deset tisíc diváků. Dnes už ale její dávnou slávu připomíná právě jen tvar náměstí. Domky, jež ho svírají, byly vystavěny z ruin a základů oné antické arény. Na náměstí byly dříve konány trhy, dnes zde najdete několik zahrádek místních kaváren či vináren. Pokud bych dopředu neznal historii místa, asi bych si půdorysové anomálie ani nevšiml (jestliže bych sem tedy vůbec zavítal), ovšem s plným vědomím to byl vskutku zvláštní pocit při pohledu na několik málo lidí dopřávajících si ranní šálek kávy možná v místech, kde se před pár stovkami let svíjel v agónii nějaký probodnutý gladiátor. Mám zkrátka bujnou, až trošku úchylnou fantazii.  

Světské památky jsem toho dne v Lucce vyčerpal, bylo na čase dopřát si dávku románského umění. Zmiňoval jsem se už o raně středověké celebritě místního kraje - svatém Frediánovi. A k jeho jménem zasvěcené bazilice směřovaly mé další kroky. První modlitebnu na místě dnešního svatostánku nechal vystavět právě původem irský biskup Fredianus a zasvětil jej Vincentovi, mučedníku ze španělské Zaragozy. Později byl však v útrobách kostelíka pochován právě jeho zakladatel, proto byl kostel znovu zasvěcen v jeho jméně. Dnešní stavba pochází z počátku 12. století a rozhodně ji ve městě nelze minout, zvláště za svitu dopoledního slunce. Její štít je totiž opatřen obří zlatou mozaikou Krista Pantokratora s dvanácti apoštoly ve spodním pásu. Toto monumentální dílo je zhruba o sto let mladší než bazilika a v divákovi vzbuzuje nefalšovaný pocit ohromení. Sám plášť chrámu je zajímavý i tím, že se značně vymyká typickým „pisánským“ znakům v podobě několika pater slepých arkád s bohatým plastickým zdobením. Připomíná spíše strohé románské stavby zaalpského prostředí. Po vstupu do interiéru mě na první dobrou uchvátila mohutná, vrcholně románská křtitelnice. Nádrž se středovou nádobou, kterou podpírá mohutný středový sloup, je dílem jakéhosi mistra Roberta a dvou jeho spolupracovníků. Je bohatě zdobená reliéfy znázorňující výjevy ze Starého a Nového zákona. Ostatky svatého Frediána by se měly nacházet pod hlavním oltářem. Ten na mě působil „pozdnědobě“ a laicky bych jej zařadil kamsi k období přelomu renesance a baroka. V bazilice ale odpočívají ještě další dva svatí. Respektive světec a světice. Jedná se o svatou Zitu a sv. Richarda Poutníka, krále anglického Wessexu, jež roku 720 spočinul právě v Lucce. A to mě zaujalo, jelikož díky seriálu Poslední království jsem si tak nějak oblíbil raně středověkou Anglii. Interiér kostela je jinak vcelku prostý, o to byl pro mě působivější. Oslovily mě ještě různé středověké fresky v lunetách i na sloupech. Umělecky mnohem bohatší jsou postranní kaple, ty byly však ke kostelu připojeny až v dobách renesance. 

Největším lákadlem Luccy byl pro mě osobně kostel san Michele v místech někdejšího římského fóra. Úchvatná románská bazilika kombinující v sobě prvky antické i středověké. Štít kostela je zde už typicky pisánský a lemují jej čtyři patra lodžií s nebývale detailně zdobenými sloupky, jež mají různě provedené dříky. Vížce štítu pak dominuje socha archanděla Michaela, jemuž je ostatně celá stavba zasvěcena. Vnější stěny chrámu lemují slepé arkády, nad nimiž se nese další pás s lodžií, a úchvatná je rovněž zvonice, o níž se traduje, že jsou její zvony slyšet až v Pise. Závěru kostela pak dominuje apsida. Bedekry stavbu zmiňují jako jednu z perel celého Toskánska a já musím uznat, že v tomto případě se rozhodně nejedná o prázdnou turistickou vábničku. Minimálně zvnějšku se opravdu jedná o umělecké dílo, byť nebylo po hříchu ušetřeno zásahů a úprav v průběhu mnoha staletí své existence. Dojem podtrhuje i onen zmíněný fakt, že na místě, kde nyní stojí bazilika, bylo a je rušno už bezmála dva tisíce let. 

Vnitřek stavby opět působí skromně, tedy co do zastoupení uměleckých děl, ale konkrétně na mě tu čekalo jedno obrovské překvapení. Fascinuje mě totiž dílo a životní příběh mnicha Filippa Lippiho. Jeho srdce totiž přemohlo všechna nařízení a celibáty a podlehlo půvabu opačného pohlaví. Aby byla zápletka ještě komplikovanější, jeho vyvolenou byla řádová sestra, vše navíc v dobách, kdy pověrčivost ještě drtivě vítězila nad rozumem. Mnich Lippi měl ale nesporný talent a jeho světice zachycené olejovými barvami vynikaly takovým půvabem, že obměkčily srdce nejednoho církevního potentáta. I díky talentu od Nejvyššího tak mohla být vpravdě shakespearovská lovestory naplněna a Filippo Lippi se mohl bez problémů věnovat světské kariéře. Ze společné lásky se narodil synek zvaný Filippino, který pokračoval v otcových šlépějích a kromě tatínka si jej pod patronát vzal i další velký mistr - Sandro Botticelli. Vliv obou umělců je na Filippinových dílech neoddiskutovatelně patrný, no a proč jsem tímto příběhem ztrácel čas? Inu proto, že byť jsem měl se spoustou děl oněch tří pánů co dočinění ve Florencii, jeden z nejkrásnějších obrazů Filippina Lippiho (Čtyři světci) se nachází právě v chrámu svatého Michaela archanděla v Lucce. Jakmile jsem zmiňované dílo spatřil, dostavil se němý úžas. Uvnitř chrámu je toho ale k vidění více, nad hlavním oltářem se kupříkladu nachází románský krucifix ze závěru 12. století. Poměrně zajímavá je i podlaha. O té jsem si na místě přečetl, že vzhledem k velikosti použitých vápencových desek je docela dobře možné, že byly tyto desky sekundárně použity právě ze staveb antického fóra, jež se na místě baziliky ze 12. století dříve nacházelo.

Svatý Michael archanděl předčil má očekávání a nastal pomalu čas, abych se lehkým sunem vrátil zpátky na začátek. Tedy ke katedrále, kde má návštěva Luccy před zhruba třemi hodinami začínala. Nyní už byl biskupský chrám otevřený, nic mi proto nebránilo v uskutečnění průzkumu jeho vnitřností. Byl to průzkum vpravdě pompézní, a ačkoliv jsem si o něco více na své přišel v předchozím svatostánku, chrám svatého Martina mě nadchnul neméně. 

I zde dle tradice zanechal stopu svatý Fredián, a to sice výstavbou jakéhosi prapůvodního chrámu, jež katedrále předcházel. Při ranním pohledu na katedrálu mě zaujaly nejen typické a mnohokrát omílané arkády na štítu, ale i sousoší jezdce, jenž pokládá svůj meč na rameno jakéhosi váguse. Co do provedení na mě ono umělecké dílo působilo notně románsky. Záhadu jsem vyluštil uvnitř – prakticky na stejném místě, ovšem z vnitřní strany, se nachází originál (na fasádě je kopie) a skutečně se jedná o románskou plastiku patrona kostela, který se na výjevu údajně dělí o svůj plášť s potřebným. No, nepřečíst si to, asi bych onu scenérii příliš nepochopil. Ovšem dílo je to excelentní, o tom žádná. Připomnělo mi jezdeckou sochu z katedrály v Bamberku. Tím ale výčet uměleckých děl uvnitř chrámu zdaleka nekončí. 

Na místě současného chrámu stálo v předchozích staletích několik menších staveb, k opravdu velkému rozšíření došlo roku 1063. I později se ale ještě několikrát přestavovalo či rozšiřovalo. Nejstarší částí současné stavby je tak velká apsida pocházející právě z druhé poloviny 12. století. Apsida klasicky plní funkci presbytáře a z vnitřku je vyzdobena nádhernou fasádou s nebesy a Nejsvětější Trojicí. Krásná a cenná však freska přišla asi jen mně, jelikož uvnitř chrámu ani později na internetu se mi o ní nepodařilo nic bližšího zjistit. Pokračoval jsem dál. Na vnitřních stěnách vnějších lodí se nachází několik renesančních oltářních obrazů, tím jednoznačně nejcennějším je dílo Poslední večeře od Jacopa Robustiho, známějšího pod uměleckým pseudonymem Tintoretto. I tady jsem ale našel Lippiho mladšího, a to sice jeho drobné dílko Mrtvý Kristus se svatým Nikodémem v Lunetě dalšího z oltářů. Hlavní dílo celého oltářního celku je nádherná Madona dalšího velmistra italské renesance - Domenica Ghirlandaia. 

Už když jsem vstoupil do chrámu, zaujala mě na jeho levé straně jakási kaplička. Ta v interiéru působí celkem nepatřičně, jako by přímo tak nějak překážela. Jedná se ale vlastně o trezor, jenž v sobě ukrývá největší poklad nejen katedrály, ale rovnou celého města. Nachází se zde Volto Santo neboli Svatá tvář, dle nejnovějších průzkumů nejstarší dřevěná socha minimálně v západní Evropě. Pozoruhodný krucifix byl přitom dlouho považován za románskou kopii staršího uměleckého díla z 8. - 9. století, ovšem průzkum Florentského jaderného institutu z června 2020 senzačně potvrdil stáří dřeva a poměrně přesně jej zařadil do období mezi léta 770 – 880 našeho letopočtu. Legendy hovořící o prapůvodu svatého kříže ovšem tvrdí, že je dílem samotného svatého Nikodéma, Kristova učedníka a prvního člověka, jež se pokusil umělecky ztvárnit Kristovo ukřižování. Nikodém prý dokázal zhotovit kříž i tělo proroka, ovšem v průběhu tvorby tváře prý začalo dláto tropit neplechu. Dílo tedy nedokončil, ovšem do hry se vložili andělé a rukou boží tvář zhotovili. Ať je to jak chce, bylo pro mě vzrušující pomyšlení, že stejně jako civím na Krista já, koukalo na něj přede mnou obrovské penzum lidí, kteří doslova psali dějiny. Jistojistě to byl kupříkladu císař Karel IV., který se při návštěvách Luccy prý zřídkakdy zapomněl před Svatou tváří pomodlit. Otec vlasti asi ale nemusel mžouráním zaostřovat na vzdálenost zhruba dvou metrů (kaplička je obehnána bezpečnostním provazem) skrze robustní mříž, aby se Vykupiteli podíval do tváře.

V katedrále jsem tedy zakončil nesmírně působivou dopolední návštěvu Luccy, další historické perly Toskánska, a vydal se vstříc poslední štaci mého toulání Itálií. Zhruba po tříhodinovém putování jsem se hlásil na recepci motelu shakespearovské Verony, dějiště příběhu zřejmě nejslavnějšího dramatu anglického dramatika.