Autem do Itálie 2021 - pátý den: Pisa

5. 08. 2022 12:43:59
Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, že v Pise nestojí jen "šikmá věž".

Předchozí kapitoly:

PROLOG

PRVNÍ DEN - TRENTO

DRUHÝ DEN - MODENA

TŘETÍ DEN - FLORENCIE

ČTVRTÝ DEN - FLORENCIE (MUZEA A GALERIE), VINCI

V Itálii snad není většího města, jehož kořeny by neobepínali starověkou časovou přímku. Výjimkou není samozřejmě ani Pisa, město dnes vyjma té „unescové“ části tiché, klidné, celkem až nudné, dalo by se s trochou nadsázky říci. Přitom dějiny tudy prošly celkem významně. Oblast byla původně snad řeckou kolonií, poté součástí etruské a nakonec římské říše. Vzhledem ke své strategické poloze u hranice Tyrhénského a Ligurského moře se pak ve středověku stalo město centrem původně nevelké, ale dosti vlivné a mocné republiky. Na vrcholu své moci ovládala Pisánská republika Korsiku, část Sardinie a Baleárské ostrovy a obchodovala nejen s evropskými mocnostmi, ale i s byzantskou říší a Araby na Blízkém východě. Jak rostl vliv této středověké obchodní říše, docházelo stále častěji ke střetům s dalšími námořními velmocemi Apeninského poloostrova. Do role největšího konkurenta se postupně vyprofiloval Janov, který nakonec Pisu rozdrtil v námořní bitvě nedaleko Livorna. V té době zároveň rostl vliv Florencie, jež nakonec Pisu na začátku 15. století připojila do své sféry vlivu v Toskánsku. V oné době byl už navíc pisánský přístav ubohým stínem své někdejší slávy, čili si troufám tvrdit, že anexe Pisy Florencií byla pro celou oblast z hospodářského hlediska přínosem.

Ještě v dobách největší slávy však započala výstavba toho všeho, co minimálně z fotografií zná snad každý milovník cestování. Jakkoliv jsem zde zmiňoval pojem „Náměstí zázraků“ (Piazza dei Miracoli), je toto sousloví spíše romantickým pseudonymem. Oficiální název místa zní „Piazza dei Duomo“ a známější název mu ve svém díle vymyslel až básník Gabrielle d’Annunzio v roce 1910. Nutno však podotknout, že pseudonym sedí.

Podobně jako ve Florencii jsem i v Pise měl dopředu zarezervován vstup do všech budov slavného prostranství na severozápadě města. Preventivně. K pokladně jsem to měl vzdušnou čarou od postele bratru 200 metrů, takže jsem se mohl krásně a do růžova vyspinkat, jenže to by hotelový stavitel nesměl vymyslet nejstupidnější zlepšovák na světě. Hlavní vypínač světla (bodového, podotýkám) byl totiž na zdi na úrovni polštáře. V noci mě proto celkem dvakrát probudila jasná záře. Poprvé jsem myslel, že jsem mrtvý a jdu do nebe, podruhé z toho byl solidní náběh na mrtvici. Když jsem o tom vyprávěl doma, bylo mi řečeno, že jsem si měl dát polštář na druhou stranu, jenže nohy postele ústily do volného prostoru a já mám metr devadesát, takže padání polštáře na zem by bylo asi častější, než nenadálý přílet mimozemšťanů uprostřed noci. Vstával jsem tedy slepicemi a nebýt Mika Waltariho, asi bych se hodinu do snídaně ukousal nudou.

Žel, jídelna se otevírala v sedm, památky v devět a dvě hodiny nesnídá asi ani pan prezident, a tak jsem měl krátce po rozbřesku celé náměstí téměř sám pro sebe. Ani před devátou však provoz o moc nezhoustnul, a tak jsem byl prvním člověkem, který toho dne vstoupil do zvonice veřejnosti známé jako „šikmá věž“. Již jsem zmínil, že Pisa byla zkraje vrcholného středověku jedním z nejdůležitějších přístavů v Evropě, tím pádem finančně rozhodně nestrádala. A tak byl vypracován plán církevního komplexu s monumentální katedrálou, křtitelnicí a zvonicí. Ze všech tří staveb je věž tou nejmladší (do práce se dělníci dali roku 1173), ovšem její architekt měl nemalé ambice - měla se totiž stát nejvyšší zvonicí světa. Někdo tam nahoře to asi ale pochopil jako rouhání, proto věž už rok po začátku stavby začal naklánět směrem k západu. Důvodem bylo nestabilní podloží a nedostatečně hluboké základy. Proto se hluboko do země koplo znovu a pata byla zpevněna kamením. To na nějakou dobu pomohlo a věž rostla. Osud má ale někdy smysl pro ironii a věž začal za pár let naklánět znovu, tentokrát ale ne tak rychle a opačným směrem. Stavitelům došla trpělivost a na práce byly na bezmála jedno století zastaveny. Věž měla v té době pouhá tři patra a bylo jasné, že ambice zůstanou nenaplněny. Definitivně dokončena byla zvonice až v závěru 14. století a aby mohla být další patra vystavěna bez nebezpečí zřícení celého objektu, byly nové prstence stavěny do mírného „protináklonu“. Těžiště se tak částečně zpevnilo, ovšem více než sedm pater by věž už zřejmě neunesla, a tak byly odlity zvony a šlo se domů.

Peripetie však zdaleka neskončily a naklánění zcela nenápadně pokračovalo i v dalších staletích. Ve 20. století už reálně hrozilo zřícen celé stavby, proto se začalo s její záchranou. Turisté od roku 1990 na dalších deset let utřeli nos a věž se začala zpevňovat a zajišťovat pomocí mnoha tun železa. Některé vzpěry jsou v tubusu i na vrcholu viditelné dodnes, ty nejdůležitější zvonici podpírají ze země. Naštěstí už je ale vše v pořádku, proto jsem i já mohl vykonat svůj prvovýstup na tuto pro mě „románsko-surrealistickou stavbu“. A musím říci, že to byl opravdu zážitek, jelikož fyzika není osmnáctiletá holka a oblbovat ji tedy příliš nelze. Pravotočivé schody se tedy chvíli zdají nezdolatelné, chvíli vám naopak přijde, že jdete dolů, přestože stále stoupáte nahoru. Na vrcholu jsem ocenil, že i když se do zvonice pouští ve skupinkách, tuším, deseti lidí maximálně a u vchodu se tedy tvoří fronty, průvodci vás přesto nechají, abyste si dosyta vychutnali výhledy na všechny strany, ať už na Piazza dei Miracoli nebo na samotnou Pisu.

Mé další kroky směřovaly křtitelnici. Ta je největší svého druhu v Itálii. Chronologicky je křtitelnice po katedrále druhou nejstarší stavbou na náměstí a nejen z hlediska celkového vzezření, ale i co do množství a provedení různých kamenických ozdob, detailů či reliéfů je opravdovým mistrovským dílem. Na druhou stranu je ale důležité uvést i skutečnost, že všechna ta krása je zvnějšku, uvnitř už to žádná sláva není – tedy myšleno v porovnání s exteriérem. Na křtitelnici je také zcela patrný přechod mezi stavitelství románským a gotickým – spodní patro je totiž olemované typickými úzkými okny s valenou klenbou, ve vyšších prstencích už jsou dobře viditelné kružby, římsy s fiálami. Dovnitř se vstupuje nádherným portálem, jehož postranní sloupy a ústupky lemují přírodní motivy, v tympanonu jsou výjevy ze života patrona a Ježíše Krista.

Zmínil jsem, že vnitřek není žádná sláva, jenže jak se to vezme. Uvnitř je totiž kazatelna z roku 1260. To se ví. Jejím autorem je věhlasný sochař Nicola Pisano. To se také ví. Jenže právě tato kazatelna má nezastupitelné místo v kronice uměleckého vývoje. Mnohými historiky i umělci je totiž považována za předěl mezi gotickým a renesančním uměním. A za mě mají naprostou pravdu, jelikož strnulou a proporčně či perspektivně tolik ještě nedokonalou gotiku vystřídaly anatomicky přesné proporce a došlo zde už i na nahotu. Neumím si něco takového představit ve stejném období severně od Alp. Bohužel jsem ale křtitelnici viděl jen z dálky, jelikož se právě opravovala a byla obehnána lešením.

Na proslulém náměstí se nenachází jen ty tři notoricky známé objekty, ovšem ona jejich notorická známost naštěstí upozaďuje i další objekty zde přítomné. Mezi ně patří hřbitov Campo Santo, nejmladší ze všech staveb v okolí. Stavba pohřebiště započala na konci 13. století, ovšem byla přerušena vinou zmiňované námořní porážky Pisánských od Janovanů, kdy bylo zapotřebí řešit v podstatě samotnou existenci města. Pokračovalo se až za bezmála sto let, přičemž hřbitovní kaple byla dokončena až v 16. století. V objektu, připomínající spíše klášterní ambit, rozhodně nenarazíte na davy turistů, jelikož ty zajímá jen to, za co dostanou nejvíce „lajků“ na sociálních sítích. Pokud tedy hledáte místo, kde se vás dotkne historie a rádi byste přitom v poklidu rozjímali stranou od hroznů turistů, kteří se z jakéhokoliv místa na náměstí snaží před fotoaparáty „narovnat“ šikmou věž, je Campo Santo pro vás tím pravým místem.

Pohybovat se po pohřebišti je celkem zvláštní, jelikož dlažba, po níž směřují kroky návštěvníků, není dlažbou v pravém slova smyslu. Podlahu totiž tvoří náhrobky. Desítky, možná i stovky náhrobků slavných obyvatel města, nejen těch církevních, ale i světských. Náhrobky jsou tím pádem ošmirglované statisíci podrážek, jen pár náhrobníků je ohrazené řetězem a šlapat se po nich nesmí. Zajímavé jsou i volně stojící římské sarkofágy. Domníval jsem se, že jsou zde jen pro estetický dojem, ovšem později jsem se dočetl, že se jedná o jakýsi Second Hand. Původní patricijští nájemníci byli totiž jaksi vypreparováni, aby uvolnili místo nájemníkům středověkým. Divné, možná až trochu zvrácené, ale proti gustu... Zdi komplexu lemují nádherné renesanční fresky z dílen sice ne úplně těch nejprofláknutějších mistrů, přesto jsou jejich jména mezi kunsthistoriky dosti známá. Z těch starších jmenujme Buonamica Bufflamacciho, z těch pozdějších Veneziana, Gaddiho, či Gozzoliho.

Celý komplex je vlastně takovým velkým restaurátorským workshopem, jelikož bomby z konce druhé světové války jej značně poškodily, paradoxně mu ale restaurátoři vrátili původní středověký ráz, jelikož před válkou bylo místo přeplácané sochami a dalšími výtvarnými díly z různých epoch dějin. To vše bylo ale buďto zničeno nebo přesunuto do lapidárií. I během mé návštěvy dvojice restaurátorů usilovně pracovala na obnově několika fresek.

Jak už jsem se zmínil, Campo Santo je nejmladší stavbou celého areálu, díky lomeným obloukům a fiálám tedy i laik pozná, že se jedná o objekt gotický, jenž byl vystavěn za účelem přenesení ostatků významných Pisánců z prostor v okolí katedrály. Plocha s typickým udržovaným trávníkem původně sloužila jako hřbitov. Nyní už ale konečně ke katedrále...

Dóm Nanebevzetí Panny Marie. Co o ně tak napsat. Mohl bych psát eseje, ódy, recenze... Ale to je málo. Žalostně málo. Mohl bych vám ukázat desítky fotografií, které jsem pořídil. Ale to je také málo. Pokud vás alespoň trochu zajímá středověká historie, musíte tenhle nádherný barák vidět naživo. Jinak to prostě nejde. Pak teprve pochopíte, proč se tato budova stala šablonou románského umění. Pramatka italských katedrál je právem považována za jednu z nejkrásnějších staveb v Itálii, Evropě ale i na světě.

Pochází přitom už z 11. století, kdy sice už v Evropě stálo několik podobně monumentálních staveb, troufnu si však tvrdit, že co do estetického dojmu je pisánská katedrála mnohonásobně předčila. Pokud jste už někdy putovali po Toskánsku, jistě jste si všimli, že tamní církevní památky honosí se pro tuto oblast typickým průčelím. Jeho fasádu totiž zdobí několik pater slepých arkád, složených z ornamentálně či figurálně zdobených sloupů. Prapůvod má tento umělecký vzor právě zde, v Pise. Také transept byl italské provenienci do výstavby katedrály něčím neznámým a nevídaným, i v tomto ohledu způsobila katedrála Nanebevzetí Panny Marie architektonickou revoluci. Pokud jsem to správně spočítal, tvoří štít katedrály čtyři patra slepých arkád, opatřených 56 sloupy různých velikostí. Oproti „hnědým“ svatostánků střední Evropy působí díky běloskvoucímu mramoru ta pisánská dost pohádkově. Zkrátka, zvenku je prostě krásná. Za zmínku pak jistě stojí i její závěr tvořený mohutnou středovou apsidou. Kopule se svého dotvoření dočkala až ve století čtrnáctém, těžko říci, co její dokončení tak zpozdilo, troufnu si však naprosto laicky tvrdit, že překážkou byla celková projektová náročnost. Ono totiž zahrávat si s kupolemi v rámci středověké úrovně exaktních věd, to opravdu nebyla žádná sranda. Vše vyřešil až humanistický pokrok.

S interiérem je to z pohledu středověku chtivého diváka trochu komplikovanější. Na konci 16. Století totiž katedrálu zasáhl ničivý požár, ten drtivou většinu inventáře nenávratně zničil. Za své vzala mimo jiné bronzová vrata z 11. století, jež byla nahrazena vraty raně barokními, co všechno navíc bylo uvnitř a dnes už není, se mi zjistit nepodařilo. Krom mohutných sloupů s korintskými hlavicemi, jež nesou další arkády, mě asi nejvíce zaujal kazetový strop, ovšem ten pochází také až doby po požáru, kdy musela být katedrála zrekonstruována. Z vnitřku je zajímavá i zmiňovaná kupole, oděná do fresky Maria oslavená z dílny raně barokního mistra Girolama Riminaldiho. Uměleckých děl je uvnitř chrámu povícero, ovšem po návštěvách chrámů a galerií ve Florencii jsem byl rozmazlený a kolem pláten pro mě neznámých mistrů (vyjma Beccafumiho a Adrea del Sarto) jen procválal vstříc monumentální mozaice Krista Pantokratora. Tou je vyzdobeno kněžiště a jejími autory jsou Francesco di Simone a Cimabue. Fresku bych ale zařadil až na druhé místo co do pokladů uvnitř chrámu. Nejvíce na mě zapůsobila raně renesanční kazatelna dalšího Giovanniho Pisana, syna Nicoly Pisana, tvůrce už zmiňované kazatelny v opodál stojící křtitelnici.

Uvnitř katedrály na mě čekalo ještě jedno velké překvapení, jež má přesah do dějin naší země. V katedrále je totiž pohřben Jindřich Lucemburského, tatínek Jana, prvního Lucemburka na našem trůně. Narazil jsem na jeho tumbu v křídle transeptu a měl bych asi vědět jak, kdy a proč se sem dostal, jenže jsem věděl zhruba to, co z člověka vychází při nadýmání, takže jsem ještě uvnitř začal zjišťovat. Dědeček Otce vlasti se do Pisy vydal krátce po své kontroverzní římské korunovaci na říšského císaře (papež a Jindřich si příliš nerozuměli, proto byla samotná korunovace spíše formálním aktem) a jelikož mu vypověděla poslušnost některá italská města v čele s Neapolí a Florencií, k nimž se nakonec přidal i sám papež. Jindřich proto s pomocí Pisánců chystal trestnou výpravu, ovšem nečekaně skonal během příprav. Dodnes se přitom přesně nepodařilo vysvětlit, co stálo za úmrtím novopečeného císaře. Faktem zůstává, že moderní vědecké výzkumy odhalily v jeho těle zbytky infekce. Co jí způsobilo je ale předmětem spekulací. Mohlo jít o záměrnou otravu, ale i o náhodné pozření zkaženého jídla. Buď jak buď, tchán Elišky Přemyslovny odpočívá právě v Pise, což bylo pro mě velice příjemné zjištění.

Prolezl jsem tedy i třetí ikonickou stavbu na Náměstí zázraků a směl tím pádem porovnávat, ba dokonce si i postesknout. Člověku totiž po pár hodinách strávených v areálu dojde, že viděl největší křtitelnici v Itálii, jež navíc svým pláštěm chrání průlomovou renesanční památku, viděl i matku nejkrásnějších toskánských kostelů, ale doma z domova po něm nejvíce chtějí fotografii zbastlené zvonice. Ostatně davová psychóza je dosti zřetelná i přímo na místě, jelikož davy pitomců se zde před objektivy fotoaparátů snaží z nejrůznějších úhlů opticky věž narovnat, dělají před ní stojky, případně ji vleže s roztaženýma nohama rádoby humorně stylizují coby své přirození, a to nejen muži, ale i dívky. Lidstvo má zkrátka rádo bizarnosti. Netvrdím, že věž není z architektonického či historického hlediska zajímavá a krásná, i její téměř surrealistická pozice má něco do sebe, jenže v historické hitparádě jí na prostranství zkrátka patří až třetí místo.

Byl jsem tedy tam, kam byť jen z povinnosti musela každá postava v okolí se nacházející, ovšem výčet kulturních zážitků tím zdaleka neskončil. Ještě tři muzea se nemohla dočkat, až jim dovolím neerudovaně hodnotit jejich inventáře. První na řadě bylo Muzeum sinopií. Že nevíte, co je to sinopia? To buďte v klidu, ještě před pár minutami (tyto řádky píši zhruba měsíc a půl po návratu z Itálie) jsem to nevěděl ani já, ačkoliv jsem jich několik stovek metrů čtverečních měl tehdy přímo před rypákem. Sinopia je totiž křídová předmalba fresek, používaná v dobách renesance. Zkrátka taková šablona, kterou si mistři nejdříve předmalovali, aby výslednou fresku nevytvářeli „baj voko“. Nevím, zdali jsem to na základě překladů správně pochopil, ale pisánské sinopie se nejprve nacházely na stěnách hřbitova Campo Santo, odkud byly po spojeneckém bombardování velice složitým způsobem, který si absolutně netroufnu svými slovy popsat, jelikož jsem to sám příliš nepochopil, sejmuty zpod (!) poničených fresek a přeneseny o pár desítek metrů dále. Tím ale výčet zajímavostí, spojených s budovou nedávno zřízeného moderního muzea, zdaleka nekončí. Ona budova byla totiž vystavěna už v polovině 13. století a sloužila coby špitál, útočiště pro nemocné, chudé a sirotky, a svůj účel, byť už jen coby nemocnice, plnila, považte, až do roku 1969! Poté byla přebudována právě na muzeum sinoví, největší svého druhu na světě! To vše je úžasné, skvělé, dechberoucí..., jenže koukat na obrovské zdi, ne vždy úplně zřetelně pomalované křídou, člověka baví asi tak deset minut. Prošel jsem si tedy vše spíše jen pro formu a pokračoval do dalšího teprve nedávno zprovozněného objektu – katedrálního muzea.

Katedrální muzeum je z větší části spíše lapidárium a v jeho přízemí jsou vystaveny různé kamenické fragmenty či torza soch zbylé po přestavbách opodál stojícího chrámu. Díky tomu je tak možné spatřit a blíže prozkoumat krásnou ruční práci středověkých mistrů kameníků. Muzeum dýchá novotou a v jednom ze sálů nabízí působivou projekci stavitelské činnosti na Piazza dei Miracoli. Počítačová rekonstrukce je velice zdařilá a pomocí časové osy si divák může udělat obrázek o tom co, kdy a jak bylo na slavném prostranství vybudováno. V pasážích o katedrále jsem si posteskl nad původními bronzovými dveřmi, jež nenávratně zlikvidoval ničivý požár na konci 16. století. Jako katolík na schéma vývoje člověka jsem proto doslova čuměl na bronzová vrata, nacházející se v útrobách muzea. Ono těch vrat bylo totiž v katedrále povícero a ta zde uchovaná zdobila vchod transeptu. Přežila požár, přežila i další staletí a dnes jsou, dle mého názoru, největší chloubou muzea. Vznikla okolo roku 1180, jejich autorem je jistý Bonnano z Pisy a sestávají z 24 dlaždic s novozákonní tematikou.

Muzeum obsahuje i mnoho dalších zajímavých artefaktů, které v průběhu věků tvořily katedrální inventář. Je tedy možné tu obdivovat sochy světců i světských panovníků (například už zmiňovaného císaře Jindřicha Lucembruského), krucifixy, monstrance, kněžská roucha, klenoty nebo manuskripty, ale je tu i něco, co vám umožní nevšední zážitek...

Jak už jsem se zmínil, turisté obsypávají věž, katedrálu a ještě maximálně tak křtitelnici, takže i v muzeu je zpravidla lidí spíše poskrovnu, jenže muzeum má ochoz a ten slouží coby posezení kavárny. No, a do kavárny se dá dostat pouze z vnitřku muzea na platnou vstupenku. I když se tedy nacházíte na jednom z nejrušnějších míst celé Itálie, možná i Evropy, právě tato ne úplně známá skutečnost vám umožní, abyste si v poklidu dopřáli šálek lahodné italské kávy a při její konzumaci se v klidu kochali na světoznámé románské monumenty. Zkrátka oáza klidu takřka v epicentru turistického mraveniště. Ochoz jsem měl sám pro sebe. Je možné, že jsem měl jen kliku, ale byla by to tedy obrovská náhoda.

Slunce bylo toho dne krátce za půlkou své pouti oblohou, proto jsem dosrkal své opravdu vynikající doppio a i když se mi z oázy klidu a inspirace nechtělo, vydal jsem se na poslední štaci dopoledního programu – gotického paláce dell ́Opera. Toho času v místě probíhala výstava děl barokního mistra Orazia Riminaldiho, jednoho z mnoha Caravaggiových následovníků. Galerie působí velice příjemně a nabízí několik málo místností s pár desítkami uměleckých děl. Přesně to, co jsem na závěr celkem náročného dopoledne potřeboval, jelikož uměním a kulturou už jsem začínal být zahlcen. Vím, že to zní tak trochu buransky, ale jedno ani ne příliš velké náměstí vám prostě nabídne natolik umělecký dojem, že vám všechny ty opuky, tempery nebo mozaiky pomalu začínají lézt ušima ven. Decentní galerie byla prostě tak akorát. Nejsem si jistý, ale galerie, zdá se, funguje nárazově a pouze v případě, že se organizátorům podaří zajistit nějakou zajímavou výstavu. V době psaní tohoto cestopisu jsem totiž koukal na oficiální stránky prodejce vstupenek a palác dell ́Opera už byl veřejnosti nepřístupný.

Po obědě jsem si naordinoval relax a odpočinek. A kde lépe si odpočinout, než na pláži u moře. A tak jsem sednul do auta a vyrazil do zhruba 10 kilometrů vzdáleného přímořského letoviska Tirrenia. Jenže kulturní ďábel mě podrobil další těžké zkoušce. Aniž bych o to stál, vedla mě navigace okolo naprosto úchvatné baziliky sv. Petra Apoštola v nedaleké vsi. A ne, nemohl jsem jí pouze minout a pokračovat direkt k pláži, musel jsem jí celou obkroužit a poslintat si řadicí páku. „Ne, Petře, potřebuješ odpočinek a relax!“ pronesl jsem v duchu sám k sobě a směle juchal na pláž. Byl jsem sám se sebou spokojený, že jsem odolal.

A tak jsem dorazil k moři, koupal se, opaloval, odpočíval a znovu se koupal, procházel se, ležel... A tak jako voda uteklo celých 30 minut mého pobytu na pláži a já začal přemýšlet o apsidách, lizénách, které jsem rychlosti z auta pozoroval. Dalších patnáct minut jsem se snažil přijít na jiné myšlenky četbou, jenže místo domu Usherů jsem si představoval zvonici, u níž jsem musel dávat přednost zprava. Bylo to prostě marné. V duchu jsem si vynadal do idiotů, coby kompromis jsem ještě jednou omočil své azbestové tělo v moři, usušil se a po necelé hodině u moře zase sedl do auta a vydal se k bazilice.

A zase ta prozřetelnost! Shodou nějakých prapodivných okolností byla bazilika nejen otevřená, ale zároveň naprosto opuštěná. Mohl bych si v ní klidně uspořádat piknik a nikdo by se to nedozvěděl. Naprosto nečekaně se tak můj i tak kulturně plnotučný den proměnil v orgie. Bazilika sv. Petra Apoštola je totiž tak úžasně syrová, že katedrála v Pise je proti ní Potěmkinovou vesnicí. Dle tradice se stavba nachází nedaleko blátem a dalšími nánosy zaniknuvšího pisánského přístavu, odkud se měl vydat vstříc věčnému městu roku 44 sám apoštol Petr. Této skutečnosti dává částečně zapravdu i fakt, že na základě archeologických průzkumů bylo zjištěno, že co do velikosti rozhodně nezanedbatelná stavba zde stála už ve 4. století, kdy křesťanství pomalu ale jistě vytlačilo dřívější pohanské kulty. V dalších staletích se bazilika několikrát přestavovala a její současná podoba pochází ze století jedenáctého, což je na naše poměry opravdu úctyhodné stáří, ovšem co do starobylosti na mě uvnitř čekalo jedno obrovské překvapení...

Jak už jsem pravil, chrám byl v době mé přítomnosti otevřený a zcela liduprázdný. V životě jsem nebyl ve starší budově, kterou bych směl mít sám pro sebe. Opticky vskutku monumentální interiér zvýrazňují mohutné sloupy přecházející arkády, jež nesou stěny oddělující hlavní loď od těch postranních. Vše je bohatě vyzdobeno vzácnými freskami z období rané renesance. Ty krom biblických motivů zachycují také podobizny papežů od apoštola Petra až k Janu XVII. – ten zastával pontifikát do roku 1003. Hlavní kněžiště tvoří mohutná východní apsida, dvě sousední menší pak slouží coby kaple. Husí kůže se ale dostavila v západní části chrámu. Tady je totiž možné spatřit základy apsid a sloupů jedné z předchozích staven, a to nejpozději ze 7. století! Archeologicky nesmírně cenný nález je proto logicky obehnán řetězem, nicméně na působivosti mu to nikterak neubírá a já se pohledem na mnoho set let staré základy kochal opravdu drahnou dobu. Nečekaně úžasná návštěva se ale nutně musel uchýlit ke konci, protože mě čekal ještě podvečerní výšlap Pisou – městem a nutně jsem ještě potřeboval najít nějaký obchod s potravinami, kde bych si mohl naplnit volátko. Vylezl jsem tedy ven, nasedl do auta, otočil klíčkem a málem se potřísnil strachy. Auto totiž nereagovalo a místo zvuku motoru se rozsvítila kontrolka imobilizéru. Druhý, třetí i čtvrtý pokus dopadly stejně, a tak jsem vystoupil z auta a snažil se zadržet pláč. 5ekl jsem si, že vůz nechám odpočinout a prohlédl jsem si ještě kdysi asi tak třikrát vyšší zvonici kostela, kterou, bohužel, roku 1944 poničily ustupující jednotky Wehrmachtu. Dále jsem to vzal ještě jednou zvenku kolem baziliky, kochal se lizénami, vlysy a surově vyhlížejícím kamenným pláštěm (i tady v 19. století řádili romantičtí restaurátoři, jež zbavili stavbu omítky). Zaujaly mě i jakési bílé „mísy“ nacházející se těsně pod římsou. Jedná se o vzácné orientální plastiky, toho času kopie. Originály byly sejmuty a uloženy v muzeu. Obhlídka mi zabrala dalších zhruba 15 minut a, světe div se, auto naskočilo! Aleluja!

S mezipřistáním v supermarketu jsem se dokodrcal zpátky k hotelu. Na pokoji jsem ze sebe nejprve smyl všechnu sůl, písek a pot, poté do sebe nasoukal pramálo živin, zato mnoho zbytečného lepku a tuku a po 17. hodině už si to štrádoval přes Náměstí zázraků do Pisy jako takové. On je totiž zbytek města tak trochu neprávem ve stínu až na druhé koleji, přitom hned za hradbami náměstí se nachází Neronovy lázně. Ruiny někdejšího místa odpočinku římským patricijů se silně zavádějícím názvem. Komplex byl totiž vystavěn až za vlády císaře Domiciána, tedy v závěru 1. století a jedná se o jediný stavební pozůstatek z antického období, který se v Pise nachází. Pomineme-li tedy stavby, jež posloužily coby základy staveb středověkých.

Pisa je rozhodně městem bazilik, kostelů či kaplí a všechny tyto stavby dodnes hrdě připomínají vrcholně středověkou slávu města. Za celý den jsem toho měl opravdu plné kecky, jenže neprojít se centrem, to bych si asi minimálně hned další den nafackoval. Šlo se ztuha, tělo začalo stávkovat, proto jsem nakonec z plánovaných čtrnácti kilometrů zvládl s bídou deset a tři baziliky zcela minul. Inu, o důvod víc se do Pisy v budoucnu vrátit.

Začal jsem v chrámu svaté Kateřiny Alexandrijské. Špitální chrám vznikl na počátku 13. století, ale už za dalších 50 let prošel výraznou rekonstrukcí, proto už zcela jednoznačně nese prvky rané gotiky. Zvenku je těžké posoudit celkové dispozice kostela, jelikož je natěsno obestavěn okolními budovami, ovšem zevnitř je jasně patrné, že chrám je vystavěn na typickém půdorysu latinského kříže. Z interiéru stojí jistě za zmínku náhrobek arcibiskupa Saltarelliho od rodiny Pisanů či nádherné vitrážové okno v hlavní apsidě. Co se týče dalších uměleckých děl, ta nejvýznamnější (kupříkladu oltářní obraz od Simone Martiniho) byla přenesena do místního muzea.

Kostel sv. Kateřiny byl nadlouho poslední, který jsem v Pise mohl prozkoumat i zevnitř. Během procházky vpravdě malebným a středověký ráz si stále uchovávajícím městem jsem viděl několik dalších, především románských kostelů, ovšem všechny byly již veřejnosti uzavřeny. Přišel jsem tak o možnost si na dílčích zastávkách odpočinout a v chládku uniknout dotekům spalujícího slunce, které i v podvečer bylo stále při síle a teplotu stále drželo vysoko nad tropickou hranicí. Kostely svatých Františka, Silvestra, Matouše či Martina si byly vcelku podobné a proporčně i stavebně věrné vrcholnému románskému slohu, ovlivněnému pisánskou katedrálou, jenže jedno malé překvapení na mě přeci jen čekalo.

Poté, co jsem přes most poblíž bývalé středověké pevnosti přešel řeku Arno, dostal jsem se po několika desítkách metrů k úžasnému kostelíku Santo Sepolcro. Kostel se mezi ostatními městskými kostely vymyká na první pohled nejen svou velikostí (či spíše „malostí“), ale také půdorysem ve tvaru oktogonu. Ani zde jsem neměl šanci dostat se dovnitř, nicméně několika zajímavými kamenickými prvky disponuje kostel i na svém plášti. Dočetl jsem se, že stavbu měl projektovat tentýž architekt, jež má na svědomí i katedrální křtitelnici na Náměstí zázraků. Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že jsem se přenesl severně od Alp. Kostel sice má připomínat Skalní dóm v Jeruzalémě, ovšem mnohem více mi připomínal kostely v Porýní, namátkou mohu jmenovat třeba kostelík sv. Akácia v Grünsfeldhausenu. Žádná přehnaná zdobnost a důraz kladený především na funkčnost a sílu materiálu, do toho antirealistické až diletantsky prosté znázornění rostlinných či zvířecích motivů. Tím vším kostelík zkraje dvanáctého století disponuje a na toskánské poměry se opravdu jedná o něco, s čím jsem se jinde ve střední Itálii nesetkal. Přiznám se, že v porovnání s mnoha dalšími uzavřenými chrámy v Pise jsem opravdu jen zde velmi litoval, že mi nebylo dopřáno očumovat interiér. Celkem dvakrát mi ale ještě Pisa měla vyrazit dech, takže splín se naštěstí večer na pokoji nedostavil.

Na úplném kraji vnitřního města mají lidé už tisíc let možnost komunikovat s Bohem na místě dnešní nádherné „staré“ katedrály, jejíž význam coby biskupského chrámu degradovala stavba nové katedrály na Náměstí zázraků. Chrám sv. Pavla je dnes trojlodní bazilikou a nejstarší zmínky o něm pocházejí už z počátku 10. Století, kdy byl údajně součástí benediktinského opatství. Jak se zvyšoval význam Pisy coby důležitého a velice bohatého obchodního přístavu, logicky se musel zvyšovat i zájem církve mít na místě také „své“ lidi, a proto bylo město povýšeno na arcibiskupství se svatohavelským chrámem coby svým centrem. Původně byla stavba zřejmě zcela prostá typických toskánských znaků (arkádovité průčelí tvořené slepými ochozy a sloupovím či mramorové obložení) a svůj současný vzhled získala na přelomu 11. s 12. století v rámci přestavby. Díky rekonstrukci obdržela bazilika mnoho uměleckých prvků v podobě soch či nádherných reliéfů na vlysech, lizénách či hlavicích sloupů. Byl jsem smířený s tím, že ani tady se mi vzhledem k pokročilé hodině (bylo už něco málo po půl sedmé) nepoštěstí spatřit útroby, avšak při zkoumání štítu jsem zevnitř zaslechl slabý zpěv. Potichu jsem proto vzal za kliku dveří hlavního portálu a k velkému překvapení ještě tišeji vstoupil dovnitř, kde probíhala jakási speciální bohoslužba. Tento dojem ve mně utvrdilo pozorování osazenstva. Před duchovním hned v prvních lavicích seděla jen nepatrná hrstka řádových sester. Nejsem však ani zdaleka takové kulturní hovado, abych narušoval jejich spirituální okamžiky, proto jen pokradmu z místa západního vstupu pořídil pár fotografií, pár desítek sekund se rozhlížel po útrobách chrámu a s pocitem sytosti a uspokojení vstoupil znovu na náměstí před bazilikou.

K dalšímu vzrušení mělo dojít jen za pár minut. Drobnou oklikou jsem se dostal zpět ke komunikaci vedoucí nad nábřežím Arna a očekával, že v závěru dne už mě nic nemůže kulturně profackovat. Jenže ne nadarmo se říká, že neradno chválit dne před večerem. Přímo uprostřed celkem širokého pěšího úseku podél poměrně frekventované silnice směrem k centru totiž stojí takový roztomilý domeček, navíc gotický, tedy ani v tomto ohledu nic, nad čím bych dopředu juchal. Avšak kostelík Santa Maria della Spina mi přivodil zrychlený dech a rozšířené zorničky. Prostě architektonický pervitin pár exeláns. Kostelík nicotný, vlastně spíše taková kaplička, jenže ta výzdoba... Stát to někde u Frantovek, pousmál bych se nad romantickou láskou ke středověku doby století 19. devatenáctého, jenže v katastrech historicky nejvýznamnějších měst celé Evropy jsou pro romantizující stavby vyhrazena místa spíše mimo historická jádra. Pokud tedy neberu v potaz Paříž či některé válkou zničené a znovu postavené metropole Německa.

Zmiňovaný kostelík je ale přímo v centru a návštěvníkům se může pochlubit mnoha zajímavostmi. Na titěrné stavbičce se doslova tísní přehršel raně gotických architektonických prvků, jež jsou doplněny raně renesančními plastikami z dílny rodiny Pisanů – tedy jejich kopie, originály jsou ukryté v místním muzeu. U téhle stavby jsem se vlastně poprvé v Itálii pozastavil nad skutečností, jak křehké je zařazování nemovitostí a jejich prvků do konkrétních uměleckých směrů, jelikož gotika se minimálně v Toskánsku jakoby pouze mihla a svého výsluní si užila jen pramalou dobu. Asi nejdéle byla uplatňována v architektuře, kde bych to odhadoval maximálně na pár desítek let. Nejkratší dobu si užila ve směru sochařském a tento kostelík je toho krásným důkazem - vedle lomených oblouků, fiál či rozet jakoby mimochodem postávají kamenní svatí s reálnými rysy a výrazy ve tvářích, přitom na rozích je doplňují démonické chrliče, typické pro gotiku. A jsou tu vlastně i lizény, na něž navazují valené oblouky, či kvádříkový zubořez pod římsou. I rostlinné reliéfy se tu najdou, takže já bych si vlastně dovolil konstatovat, že se zde paralelně protnuly vlivy hnedle tří uměleckých slohů v jednom časovém období. Celkem blázinec. Jen mě, prosím, berte s rezervou, pouze „nahlas“ přemýšlím a třeba je vše jinak. Ostatně vidle mi do mých teorií může hodit i fakt, že kostel stál původně o pár metrů níže – přímo u břehů Arna. Roku 1871 byl prý ze strachu z poničení vodou rozebrán a znovu složen nad úrovní řeky, kde se nachází dodnes. Údajně byl tehdy i částečně přestavěn, jenže čert ví, jak moc to jeho vzhled poznamenalo. Každopádně veškeré umělecké prvky by měly být původní.

Vnitřek kostelíka dnes slouží jako improvizovaná výstavní síň moderního umění. I během mé návštěvy byla uvnitř instalována jakási expozice a portálem se tak dalo jen nahlédnout, nikoliv vstoupit. I to ale stačilo ke zjištění, že interiér je víceméně prostý. Možná to bude znít troufale nebo až rouhačsky, ale tenhle kostel mě opravdu bavil, a to možná i více, než kdejaká znatelně profláknutější památka!

Čas pokročil, sil už nezbývalo, Plácal jsem se zhruba tři kilometry od hotelu a nachodit jsem podle původního plánu měl ještě dalších šest. Jenže už opravdu nebylo kde brát energii, a to fyzickou ani duševní. Proto jsem další tři stavby oželel, mezi nimi i dvě krásné románské baziliky – sv. Petra v řetězech a sv. Michala. Už v částečném komatu jsem se mihnul ještě u baziliky sv. Frediána s krásným románským průčelím. Její románské prvky jsou dobře patrné i uvnitř, a to především v podobě sloupů nesoucích arkády a oddělujících hlavní loď od těch vedlejších. Toť vše – o další středověk kostel „oloupila“ renesance. Vše vím, protože i zde právě končila bohoslužba, jen ne pro pár jeptišek, ale dosti početnou skupinu seniorů. S počínajícím večerem se počínaly plnit i terasy či zahrádky restaurací a vináren a Pisa rázem dostala úplně jiný rozměr. Najednou už nebyla takřka liduprázdným městem, ale začal tu šrumec. Co do gestikulace a jazyka diskutujících jsem vypozoroval, že se v drtivé většině jedná o Italy, tedy pravděpodobně přímo obyvatele města. V Pise jsem byl v týdnu, nikoliv o víkendu, obdivoval jsem tedy jejich houževnatost a energii po dni stráveném v zaměstnání, i nespoutanost s jakou do sebe valili jeden doušek vína za druhým. Zřejmě slušnej oddíl. Na jednom z mnoha náměstí jsem se pozdravil s bronzovým Galileem a spěchal k paláci della Carovana, impozantní renesanční stavbě, v níž dnes sídlí škola. O tomto paláci nevím zhola nic, nicméně před jeho poschodím stojí socha Cosima I. Medičejského, proto na jeho výstavbě měl zřejmě tento krutý toskánský vladař a zároveň štědrý mecenáš umění nějaký podíl.

Slunce se pomalu schovávalo za obzor a já se ocitl znovu na náměstí Zázraků. Hordy turistů tu vystřídaly zamilované páry, lačnící zřejmě po fotografii či romantickém polibku při západu slunce. Kde jinde než na jednom s nejslavnějších náměstí celého světa, by si tento okamžik měli dopřát. I já jsem trochu zjihnul při pohledu na všechnu tu lásku, ovšem z letargie mě probrala „vůně“ mého já, která se po dalších deseti nachozených kilometrech v tropech opět dostavila. Nohy byly v medu, mozek v úsporném režimu, a tak jsem se dobelhal dvěma stovkami dalších metrů k hotelu, kde mě konečně čekal odpočinek.

Následující kapitoly:

ŠESTÝ DEN - LUCCA: https://nec.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=790589

Autor: Petr Nec | pátek 5.8.2022 12:43 | karma článku: 14.52 | přečteno: 347x

Další články blogera

Petr Nec

Autem do Itálie 2021 - sedmý den: Verona

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o městě, které si oblíbili Římané, mučedníci i Shakespeare.

1.9.2022 v 11:29 | Karma článku: 11.76 | Přečteno: 400 | Diskuse

Petr Nec

Autem do Itálie 2021 - šestý den: Lucca

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, že v Toskánsku je ještě jedna historická perla.

14.8.2022 v 10:47 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 293 | Diskuse

Petr Nec

Autem do Itálie 2021 - čtvrtý den: Florencie (muzea a galerie), Vinci

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, jak jsem se seznámil s nejvyšší ligou renesančního umění.

30.7.2022 v 10:08 | Karma článku: 16.03 | Přečteno: 326 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Jan Vaverka

Bolívie - 7. díl: Na skok do Bolivijské Amazonie

Sto kilometrů vzdušnou čarou a jste z La Pazu v Amazonii. Ti odvážnější rovnou po silnici smrti. Je to kousek, ale zase takový fofr to není.

29.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 57 | Diskuse

Martin Faltýn

Letos jako před rokem - Malajsie a navíc Thajsko

Rok se s rokem shledal a nikdy bych nevěřil, že prakticky po roce se znovu podívám do Malajsie a letos také, prvně v životě, do Thajska. A protože dvakrát do stejné řeky opravdu nevstoupíte, věřte mi - bude o čem psát.

29.3.2024 v 8:08 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 76 | Diskuse

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 20.13 | Přečteno: 495 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.13 | Přečteno: 584 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.59 | Přečteno: 235 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 460

Učitel, trenér, turista, sportovec a milovník historie. A také otec a manžel - to jsem měl napsat asi jako první.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...