Autem do Itálie 2021 - první den: Trento

3. 07. 2022 11:49:13
Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, jak to vypadá v Trentu.

Předchozí kapitoly:

PROLOG

Den D nadešel, v předvečer odjezdu jsem ne úplně prostorný kufr naládoval svými svršky, spodky a Staropramenem v akci z Billy, naposledy objal plačící rodinu, seřval ji, aby nedělala bordel, protože tatínek se potřebuje vyspat, nastavil budík na 4:00 a odebral se za zavřené dveře ložnice. Ráno jsem naopak dělal bordel já, vzbudil přípravou kávy půl baráku, vyslechl si, že jsem sice blbec, ale ať hlavně jedu opatrně, dostal od milované manželky sladkou pusu, no a pozvolna se odebral do svého přibližovala a v navigaci nastavil cíl Trento. Cesta Německem úžasná, s čímž jsem samozřejmě počítal, cesta Rakouskem méně úžasná, protože rakouští dopraváci mi už jednou láskyplný pohled s fotografií poslali, načež jsem tedy musel krotit všechny divoké koně pod kapotou, ale Itálie mě zhnusila, nasr..., pardon, naštvala a donutila chvílemi k řevu, chvílemi k pláči, případně k obojímu najednou. Mýtné brány, nedostatek odpočívadel, málo pruhů a především nekonečné a neustále se opakující se kolony byly toho příčinou. Ve zkratce – 140 kilometrů Itálií jsem jel skoro pět hodin místo plánované hodiny a půl, no a do Tridentu (Trento) dorazil místo ve 12:00 až skoro v 16:00, což byl citelný zásah do itineráře. Na pokoji jsem se proto jen rychle vysprchoval, sbalil potřebnou techniku a vydal se do významného centra středověké katolické církve.

Trident je městem prastarým a vzhledem ke své poloze na tepně vedoucí Alpami skrze Brennerský průsmyk také historicky velmi důležitým, proto je nepřetržitě osídleno prakticky již od pravěku. Místní alpské vrchy byly navíc v minulosti stříbronosné, což samo o sobě prestiž města ještě zvýšilo. V šestnáctém století se dokonce stalo středobodem katolické církve, jelikož zde probíhal známý Tridentský koncil. Katolíkům totiž začalo téct do bot, jelikož Luther,Müntzer,Melanchton, Kalvín, Zwingli a další dotáhli do finiše to, co se u nás ne tak úplně podařilo husitům. Zkrátka hodili pořádný klacek pod nohy katolické církvi za její kázání vody a popíjení vína. V Čechách protestantství pomalu zapouštělo kořeny, a to nejen díky Jiříkovi z Poděbrad, ale i Jagelloncům, kteří, tedy pokud zůstaneme jen na povrchu našich dějin, rozhodně neměli takové postavení, aby mohli vzdorovat naší velmi silné protestantské šlechtě. A tak patrně i tato skutečnost, ruku v ruce s Husovým, potažmo Viklefovým učením, zažehly jiskru obrovského požáru, jenž zasáhl další části Evropy. A proto se kardinálové, arcibiskupové, biskupové, preláti a další potentáti sjeli do Tridentu, kde se dvacet let domlouvali, jak z téhle kaše ven. No a domluvili se natolik „úspěšně“, že se za dalších pár let začalo s třicetiletým válčením, díky kterému sice protestanti na západ od naší kotliny dosáhli svobody svého učení, ovšem my jsme na dlouhá staletí utřeli nos. Katolická církev, prostřednictvím biskupa, držela Trident a jeho okolí pevně ve své moci. Tuto hegemonii definitivně ukončil až Napoleon Bonaparte. Po jeho pádu si město anektovalo Rakouské císařství, definitivní součástí Itálie se pak stalo až na základě dohod uzavřených po první světové válce. Toliko ve stručnosti k historii místa, v němž jsem započal svou pouť, vzhledem k obrovskému zpoždění ovšem v ne úplně dobré duševní kondici.

Nikterak se netajím svou láskou k románské architektuře, ostatně na základě této skutečnosti každoročně plánuji své poznávací zájezdy, proto se veškeré chmury rozpustily po příchodu k prvnímu románskému kostelíku, dvoupatrovému svatému Apolináři. Kostel je tedy spíše románsko-gotický, ovšem je už několikátou stavbou, která stojí na místě prastaré křtitelnice, jež tu prý mohla stát už někdy v 6. století. Od čtyř hodin ráno na nohou, bezmála jedenáct hodin v autě, z toho čtyři hodiny strávené poznávačkou italských kolon, ale díky malinkému kostelíčku všechno zapomenuto. A to teprve byla předzvěst té nádhery, jež na mě čekala na dalších kilometrech. A tak jsem od kostelíka vydal po mostě přes řeku Adiže vstříc všemu tomu středověku, který Trento svým návštěvníkům nabízí. No, a hned za řekou další románský zážitek – Torre Vanga z počátku 13. století, která byla součástí někdejšího středověkého opevnění.

Uličky Trenta byly pohodové, téměř liduprázdné, jen sem tam nějací místní, okrajově i turisté. Ruchu jsem se dočkal až na Piazza del duomo, jemuž, jak název napovídá, dominuje nádherná románská katedrála San Vigilio, pojmenovaná po prvním tridentském biskupu, který zde první, o poznání skromnější baziliku nechal vystavět už ve čtvrtém století a v ní také našel místo svého odpočinku. Čekalo se téměř osm set let, aby svou velikostí již dávno nevyhovující kostelík ustoupil mohutnější stavbě. Ta ovšem vydržela pouze pár desetiletí, aby ustoupila další budově, jež byla dokončena roku 1212 ve velice pozdně románském slohu. Na náměstí se nachází ještě další dvě památky hodné zmínky, a to sice biskupský palác z 12. století, který byl vystavěn těsně před dokončením druhé katedrály. No a zmínit musím také pozdně barokní Neptunovu fontánu. To vše jsem si celé nejprve obešel a pořídil několik desítek fotek, abych posléze vstoupil do katedrály, chtíce spatřit její středověký interiér. Bohužel, právě končila bohoslužba, a tak jsem si dal ještě jedno kolečko, vynikající kávu na náměstí, pár selfíček pro manželku, maminku a babičky a vyšlo to tak perfektně, že během mého posledního šklebu na teleskopickou tyč se začaly ze svatostánku trousit první věřící.

Opravdu nevím, zdali byly útroby katedrály v minulých stoletích neomítnuté, ale po zkušenostech z dalších desítek kostelů, bazilik a katedrál, s nimiž jsem měl tu čest v následujících dnech v různých italských městech, bych si s odstupem času troufl tvrdit, že tomu tak zřejmě nebylo. Každopádně nyní jsou vnitřní stěny katedrály odhalené a surové cihly tak umocňují jaksi umělý dojem, který mylně spojujeme se středověkem díky zpravidla neomítnutým památkám z tohoto období (většinou hrady), jež známe nejen z našeho území. Je totiž dávno dokázáno, že i hrady základní a zároveň velmi hustou a kvalitní vápennou omítkou oplývaly, a to ze zcela prostého důvodu – bezpečí. Nechráněný kámen a jeho spáry by jen těžko odolávaly dešti, větru, mrazu či rozběsněnému davu. Zbavení středověkých staveb omítky mají tak většinou na svědomí romantičtí architekti z dob 19. století. Myslete na to, až budete obdivovat třeba Karlštejn, Loket, Týnský chrám a další naše známé a slavné hrady či kostely. Nevím proto jistě, zdali se podobné věci odehrávaly i v Tridentu, každopádně vnitřek chrámu je jednoduše bez fresek či omítek, což rozhodně není jinak v Itálii běžné. I o tom jsem měl možnost se dosyta přesvědčit. Co mě ale uchvátilo hned na „první dobrou“, bylo množství plastik, reliéfů či basreliéfů nejen zvnějšku italských historických budov, ale i v jejich interiérech. Katedrála San Vigilio byla první stavbou, kde jsem se o tom mohl přesvědčit a musím říci, že v porovnání se stejně starými a neméně významnými stavbami na území dnešního Německa ty italské jednoznačně vedou. Zřejmě nejčastějším motivem soch italských bazilik jsou lvi – na ty jsem narazil snad v každém významném kostele v Itálii. V Tridentu jich bylo hned několik a střežili dva venkovní portály zmiňované baziliky.

Po prohlídce dómu se začalo už lehce šeřit, proto jsem prošel davem protestujících vůči koronavirovým opatřením (opravdu to není jen naše specializace, mohu potvrdit) a vydal se k pevnosti Buoncosiglio, která coby útočiště tridentských biskupů-knížat (i zde ve své osobě představitelé církve zároveň usurpovali i světskou moc) nahradila v 15. století biskupský palác u katedrály. Na první pohled je tato pevnost mnohem lépe chráněna, což katoličtí potentáti nutně potřebovali, jelikož nevoli s jejich panováním jim spoluobčané z různých společenských vrstev dávali často najevo. Pevnost již byla v pozdních hodinách samozřejmě pro čumily uzavřena, a tak jsem kopnul do vrtule a jal se hledat krmelec, v němž bych doplnil zásoby. V nohách jsem měl přitom už něco k osmi kilometrům, což po dost náročném dni začínalo být znát. Cestou jsem si z různých úhlů několikrát všiml i jakési kruhové stavby, jež čněla na ostrohu nad městem ze západní strany. V ten moment jsem procházel okolo frančízy jedné známé americké společnosti poskytující rychlé občerstvení a nebudu vám lhát – vidina rychlého nasycení pro mě chutnou krmí, ale samozřejmě uznávám, že asi ne úplně valné úrovně, v tu chvíli zvítězila. Coby trest jsem si ale stanovil, že se vydrápu k onomu rondelu nad Tridentem, jež jsem před okamžikem zmiňoval.

S plným žaludkem jsem ještě před začátkem výstupu prošel parkem Dante Alighieriho (jehož parky, náměstí, sochy, ulice případně všechno dohromady nechybí v žádném větším italském městě) a zastavil se u ještě jednoho románského kostelíka, jehož návštěvu jsem měl v plánu. Jednalo se o kostelík San Lorenzo, poslední připomínku někdejšího benediktinského opatství ze 12. století. Byl už také uzavřen, takže jsem mohl obdivovat jen ty poklady, které skýtaly jeho exteriér a bezprostřední okolí – vlysy, apsidu, úzká okénka, upravený parčík a v něm povalující se smažky, jelikož kostelík přímo sousedí s hlavním vlakovým nádražím. Bohužel.

Inu, čekal mě poslední cíl putování, a to za trest a nad rámec původního plánu. Budova na vrchu vypadala minimálně klasicistně, takže z hlediska architektonického pro mě úplně mimo mou mísu. Lákala mě ale vidina pěkného výhledu a možná i hezké fotografie Trenta zvrchu. Celý kopec nad městem je krásně upraven spodoby rozsáhlého parku s několika arkádami. Překvapením pro mě bylo, že se v areálu nachází i základy jakési baziliky z období raného křesťanství, žel bohu, nic bližšího se mi o ní zjistit nepodařilo. Krátce jsem tedy nasál atmosféru místa a po zdolání několika desítek výškový metrů a zpocený jako maturant u opravného termínu vystoupal ke zmiňovanému objektu na vrchu kopce. K mému překvapení se z „rondelovité“ stavby vyklubalo mauzoleum člověka, na kterého jsou v Trentu dodnes právem pyšní. Nejen my jsme totiž ve Velké válce měli své legionáře, měli je totiž svým způsobem i Italové a právě tomu nejvýznamnějšímu vystavěli v první polovině 20. století tuto krásnou hrobku nad jeho rodným městem. Odpočívá zde Cesare Battisti, původně rakouský politik bojující v Říšské radě Rakouska-Uherska za autonomii Tyrolska. Poté, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Itálii, se okamžitě postavil na stranu Itálie a vstoupil do její armády, kde byl několikrát povýšen a vyznamenán. Roku 1916 byl však zajat armádou rakousko-uherskou a popraven coby vlastizrádce. Proto ty následné pocty, a proto tak velkolepé místo, navždy připomínající jeho statečnost a přínos minimálně pro oblast, z níž pocházel.

Intelektuálně jsem tedy opět o něco povyrostl, zážitkově však těžce narazil. Okolí mauzolea je tak strašně zarostlé vegetací, že jsem si místo Trenta z výšky mohl maximálně tak natrhat listy stromů a keřů a nalepit si je do herbáře. Zbývalo mi už jen pár sestupných kilometrů z kopce do pensionu, kde jsem to po několika těžkých hodinách za volantem, patnácti nachozených kilometrech a dvou plechovkách ležáků z našich luhů a hájů, jejichž velkým množstvím jsem zaplnil volné prostory nevelkého kufru svého vozu, usnul jako senior u televize. První den byl za mnou.

Následující kapitola:

DRUHÝ DEN - MODENA

Autor: Petr Nec | neděle 3.7.2022 11:49 | karma článku: 15.94 | přečteno: 461x

Další články blogera

Petr Nec

Autem do Itálie 2021 - sedmý den: Verona

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o městě, které si oblíbili Římané, mučedníci i Shakespeare.

1.9.2022 v 11:29 | Karma článku: 11.76 | Přečteno: 400 | Diskuse

Petr Nec

Autem do Itálie 2021 - šestý den: Lucca

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, že v Toskánsku je ještě jedna historická perla.

14.8.2022 v 10:47 | Karma článku: 13.42 | Přečteno: 293 | Diskuse

Petr Nec

Autem do Itálie 2021 - pátý den: Pisa

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, že v Pise nestojí jen "šikmá věž".

5.8.2022 v 12:43 | Karma článku: 14.52 | Přečteno: 347 | Diskuse

Petr Nec

Autem do Itálie 2021 - čtvrtý den: Florencie (muzea a galerie), Vinci

Jedna stará Fabie, mobil, selfie tyč a touha objevovat stopy dob minulých. Tentokrát o tom, jak jsem se seznámil s nejvyšší ligou renesančního umění.

30.7.2022 v 10:08 | Karma článku: 16.03 | Přečteno: 326 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 481 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 584 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 233 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.05 | Přečteno: 478 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 460

Učitel, trenér, turista, sportovec a milovník historie. A také otec a manžel - to jsem měl napsat asi jako první.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...