Roadtrip - Trevír, Cáchy, Kolín nad Rýnem

Jedna stará zrcadlovka, jeden starý mobil s navigací, jedna hodně stará Škodovka. Bezmála 60 kilometrů nachozených + skoro 1500 kilometrů najetých. Čtěte, prosím, s nadhledem a rezervou! :-)

Předmluva - co, jak a hlavně proč

Člověk má většinou ve zvyku bilancovat někdy na konci kalendářního roku, nicméně učitel/hokejový trenér není tak úplně normální člověk, takže oproti normálu to má i s tím bilancováním úplně jinak a předěl pro něj neznamenají rachejtle na Silvestra, ale ten moment, kdy předá dětem vysvědčení a s klidnou duší si může dát mokrý hadr na čelo a panákem rumu zapít poslední antidepresivum v platíčku. Víceméně ve stejný moment končí i ta „druhá“ práce s hokejkami, protože v červenci trénují jen masochisti a „rejžáci“ neboli majitelé hokejových útulků, kam každoletně rodiče cpou své ratolesti, protože dostanou křiklavý dres, flašku, fotku s Ondrou Pavelcem a příslib, že právě jejich metody z nich za týden udělají lepší sportovce i lidi. Na závěr pak jejich děti obligátně pochválí, a s pěkným svazkem bankovek v kapse jim nalžou cosi o obrovském potenciálu. Nezapomenou samozřejmě předat přihlášku na příští rok.

Já to měl letos náročné, fakt! Možná srovnatelné s rokem, kdy jsem jak ve škole, tak na hokeji začínal a nebyl jsem zvyklý na to, že mě vyfakuje buď čtrnáctiletá holka, protože po ní chci výmyk (tělák už díky bohu neučím) nebo silně omítnutá matka, jelikož její synátor má hrát automaticky v první lajně, i když si holení chránič dává na loket. Školní děti samý průser – ke „zdravému jádru“ ze sedmičky jsem totiž do osmičky vyfasoval pár bohémských propadlíků, co do školy chodili jen první týden v září a každou druhou středu v měsíci. To tak nějak vem čert, ale nevem čert pravidelné dopisy na magistrát, protože XY má sice chronický zápal plic a pomalu náběh na rakovinu slinivky, ale když si chce zajít pro lehká Máčka do večerky a pak pokračovat směr centrum na zevlovačku, pámbů ho jako zázrakem vždycky vyléčí. Už vůbec ale nevem čert, že k těmhle lemplům se přidalo i pár těch ještě nedávno zdravých jadýrek, a to mě psychicky deptalo, fakt hodně! Aby holka, co se vás ještě vloni pomalu ptala, jestli si může odkašlat, najednou při hodině směrem ke spolužačce vykřikovala: „Mr*ej na ní!“, když jí kolegyně-angličtinářka poprosí, aby zapnula projektor, to už je i na mě moc.

Do toho hokej ve Varech, kde se sice vymyslel opravdu skvělý systém pojetí tréninků a práce s talentovanými hráči, ale jaksi bylo všem u řitě, že o děti bude za jejich příspěvky královsky postaráno, ale to, že trenérům přibude pár desítek hodin dříve zábavy, teď už ale vyloženě práce, navíc – s tím už si hlavu nikdo nelámal, natož třeba s přidáním peněz. A že nejste doma ani o víkendech? Naštěstí je WhatsApp, takže rodinu vidíte alespoň na fotkách. Šílený rok! Už na jaře jsem se proto rozhodl pro radikální řešení, tedy zatím alespoň, co se týče hokeje, protože ten už mi lezl na mozek - v Sokolově je to už naštěstí zase hlavně o té zábavě. Ve stejné době jsem si také začal plánovat letošní antistresový roadtrip…

Vloni Německo, letos zrovna tak. Vloni Špýr, Worms, Mohuč, Würzburg a Norimberk, letos o něco víc dílčích zastávek + Trevír, Cáchy a Kolín nad Rýnem. Proč? Protože historie a hlavně lidi. Němci. Ti vás totiž dokážou zbavit démonů, výčitek a stresu. To umí i moje holky doma, ale na oplátku je za to já veškerou tou negací zavšivuji a moc dobře to vím. Ví to i moje skvělá Míša, takže mi zase dala o(d)pušťák. Jestli stál pracovní rok za kulový (jen abyste věděli, jsem teď sprostý, protože „kulo“ je údajně v romštině označení pro tu hnědou šišku, co z nás občas padá v sedě do mísy), tak poslední týden školy tomu nasadil korunu. Napsat všechny dopisy o neklasifikaci a propadnutí + pokusit se od bohémů dostat všechny učebnice, na to bych místo vlídného slova potřeboval spíš zvukotěsnou místnost bez svědků. V pátek jsem rozdal vysvědčení, sbalil si krámy, budíka nastavil na 4:10 a šel se ještě proběhnout, abych brzy vytuhnul.

Den první – přejezd do Trevíru

Vstávalo se mi kupodivu dobře, takže jsem si bez zalepených očí mohl dopřát první relax ještě v Čechách. Zní to možná zvláštně, ale na člověka strašně příjemně působí, když jede úplně sám po silnici a široko daleko ani auto. Prostě posloucháte U2 a ani vás nenapadne dávat preventivně bacha na magory v černých autech s obsahem 2.0 a výš. Trevír je až u hranic s Belgií respektive Lucemburskem, takže mě na rozjezd čekalo zhruba 700 kiláčků. Nezbývalo než věřit, že to Fábinka v už zdaleka ne nejlepším věku a kondici zvládne. Po cestě byly v plánu čtyři románsko-architektonické zastávky v podobě jedné kapličky a tří bazilik. Co a jak vzhledem k architektuře, tím nudit nebudu. Ve zkratce – všude zvenku silné zdi, úzká okna či případně rozety a uvnitř většinou tři lodě a sloupy s korintskými hlavicemi, sem tam nějaká freska či oltář.

Kochal jsem se a moc nekvaltoval, takže do Trevíru jsem přijel někdy před třetí hodinou. Zakempil jsem v hotelu a zhruba ve čtyři vyrazil do města. Napadlo mě, že zvládnu jen něco a zbytek si nechám na další den, nicméně pozitivní německé obličeje a krása střídající nádheru mě přesvědčily, abych sáhl na dno fyzických sil a krátkou procházku protáhnul na chodecký půlmaraton.

Trevír je nejstarším městem v Německu a založili ho prý Keltové, zvelebili a zvětšili jej ale až Římané. Po nich zbyly Porta Nigra – nejzachovalejší městská brána z období římského impéria na světě, a také velkolepá bazilika císaře Konstantina nebo dodnes sloužící most přes řeku Moselu. Jen ruiny už zbyly z dvojice antických lázní. Nejvíc mě ale zajímala katedrála, která na fotkách sice vypadá krásně, v reálu je ale úplně kulervoucí! Její prvopočátky sahají už do dob zmiňovaného císaře Konstantina, který si na jejím místě vybudoval palác. Na něj pak další pokolení nalepily nejdřív (a hlavně) románský sloh, trochu gotiky a dovnitř něco málo baroka. V kryptě je pak zahrabáno několik místních arcibiskupů.

V Trevíru se také narodil Karl Marx, po kterém jsou tu pojmenované snad i popelnice, a jeho z dnešního pohledu buď hipsterský nebo spíš santusácký obličej na vás vejrá z hrníčků, triček ale i grafit v podchodech. Zajímavé, že teoretikové byť nechtěného zla se všude velebí. Paní Sklodowská byla a je také samé uznání, ale o tom vyprávějte třeba v Hirošimě nebo Černobylu. Takže i Marxovi vlastně všechna čest. Teda spíš čest práci! Asi takhle nějak jsem přemýšlel, když mě napadlo kouknout na apku, kolik jsem se toho už naplazil – 15 kilometrů. Fajn, bylo osm večer a poslední památka (právě rodný dům proletářského myslitele) vyfocená, takže návrat na hotel.

Po cestě jsem si ale všiml, že vzdušnou čarou asi půl kilometru od hotelu se tyčí kopec a na něm gigantická socha Panny Marie. Bylo to vlastně při cestě, tak co. Co na tom, že s asi stometrovým převýšením – za ta panorámata města to stálo!

Už za tmy jsem se konečně dobelhal na hotel a totálně zničený začal přemýšlet – neřádil tu někde okolo Karel Veliký? Sice jsem si už ve výtahu hotelového pokoje říkal, že jsem zničený jak Donbas a půjdu po sprše hned chrápat, ale vleže jsem začal opět přemýšlet (taková moje klasika, to se pak usíná třeba až ve dvě ráno a v šest se vstává). Trevír hotovo a co tři dny v Kolíně nad Rýnem? Takhle jsem ale uvažoval, jen abych přesvědčil své líné a polochcíplé já, což my prokrastinativní schizofrenici občas potřebujeme. Měl jsem totiž v koutku duše dávno jasno, že se oproti původnímu plánu podívám přes Belgii (to se musí, píšou to v mapě) do Cách. Tak jsem i udělal.

Den druhý – přes Belgii do Cách

Po snídani jsem na recepci z papírku přečetl: "Tenkjů sou mač", a když mi paní recepční začala něco vyprávět, začal jsem raději utíkat k autu, aby nepoznala, že jsem ze západních Čech a anglicky umím jen jedenáct slov, z toho deset označuje kategorie na Redtube. Přes krátkou návštěvu Belgie jsem se pak jako mistr světa vymotal v centru Cách. Nikde žádná auta, super! Místa na parkování jak u knihovny ve Varech, takže jsem byl winner. Když jsem ale vylezl, a tak nějak omrknul okolní auta, nadšení mě rychle přešlo. Zelná samolepka, kterou všechna měla, mě donutila googlit. Když jsem zjistil, že do centra mnoha měst civilizované Evropy je nejlepší vyrazit na kole, nebo si relativně složitě a za prachy vyběhat právě onu zelenou samolepku, pomyslel jsem si hezky česky něco o bu*erantech a vyrazil zpátky za město.

Cáchy jsou relativně malou destinací, nicméně z mého pohledu tak trochu neprávem upozaděnou. Právě tohle město a jeho lidé totiž kdysi dávno notně přispěli k tomu, že dneska pologramotní nechodíme feudálům a farářům odevzdávat desátky. Zasloužil se o to jeden týpek, který sice sám zvládal jen svůj podpis, nicméně sama prozřetelnost ho vedla k tomu, aby na přelomu 8. a 9. století rozjel projekt, který neměl v tehdejší na troskách antického Říma živořící Evropě obdoby. Jmenoval se Karel Veliký a v hlavě to měl ne svou dobu nebývale srovnané. Z nějakého důvodu si oblíbil právě Cáchy a ačkoliv bylo v dobách raného feudalismu naprosto běžné, že vládce celý život strávil v sedle koně v rámci dobyvačných válek nebo kontroly území, právě toto městečko ho zaujalo. Přikázal zde vystavět velkolepý palác a k němu dlouhou chodbou připojil takzvaný "oktagon" (kaple na půdorysu osmiúhelníku), jenž se stal centrální stavbou dnešní katedrály Panny Marie. Obě stavby byly na svou dobu nebývalé, protože co se nepostavilo z klacků a hlíny nebo nesloužilo pro církevní vymývání mozků, to díky nevědomosti většinou spadlo nebo bylo zničeno. Tak velkolepý projekt by ale Karlovi družiníci zvládli jen sotva, proto byli panovníkem vysláni poslové, aby objevili v Evropě hrstku učenců, která většinou v askezi a tajnosti rozvíjela myšlenky dávných antických filozofů a myslitelů kdesi v klášterech. To byla totiž jediná místa, kde jste na oficiálně zavržené a nepřístupné spisy mnoha antických géniů mohli narazit. Všechny je totiž církev nezničila, jen je ukryla a bezpečně uzamkla. Protože: "Co kdyby?".

Zadařilo se a spolu s několika dalšími osobnostmi doby přišel na dvůr vládce Karla i jakýsi Angličan jménem Alcuin. Mnich a nebývalý vzdělanec, zakladatel scholastiky a principu středověkého vzdělávání. Žádný ze svých činů by nevykonal, pokud by si ho pod ochranu nevzal právě první středověký císař Karel, muž, kterého musel respektovat i samotný papež. V téhle době vás totiž mohli upálit i za to, že nechápete, že jednoho Boha vlastně tvoří tři Avengeři. Cáchy vzkvétaly a k oktagonu přibyly další gotické a barokní nálepky, které dnes tvoří onu netradiční katedrálu. Nutno podotknout, že její vnitřní krása nesnese srovnání snad s ničím, co jsem doposud viděl. Uvnitř jsem si při pohledu na všechno to zlato a mramor sice pro uspokojení vlastní ušlechtilosti říkal, že je to hanba, jak to před těmi skoro 1300 lety museli platit svým potem a dřinou chudáci plebejové, pak jsem ale vytáhl foťák a cvakal a cvakal. Nevěděl jsem, co dřív, jestli všechny velkolepé dary a pozornosti, kterými katedrálu obdarovávali zde korunovaní římští králové (lustr od Fridricha Barbarossy, zlatou kazatelnu od Jindřicha II. ...) nebo případně největší poklad, kterým je zlatý relikviář uložený v apsidě chrámu. Ten uchovává ostatky samotného Karla Velikého. Zážitek to byl pro mě vskutku impozantní, ani nemluvě o návštěvě katedrální klenotnice, kde se ukrývá obrovské množství další podobných "pozorností". Tolik zlata a drahokamů neuvidíte ani na romské svatbě. A těch dalších relikviářů! Ten u nás v Bečově v porovnání s těmito vypadá jako chudý příbuzný. Za zmínku z dalších cenností stojí kupříkladu zlatá busta Karla Velikého se smaragdovou korunou (údajně symbolicky používanou v rámci zmiňovaných korunovací), kterou Cáchám věnoval Karel IV., ostatně o tomhle pánovi bude ještě řeč.

Právě náš nejslavnější vládce Cáchy dost upgradoval a jako první z římských králů měl pařbu v nově postaveném hodovním sále císařského paláce (v té době už plnil funkci radnice). To u mě samo o sobě vyvolalo husí kůži, když jsem uprostřed sálu postával a nechal na sebe dýchnout naše dějiny. Karla IV. uvidíte i na figurální výzdobě radničního pláště, kterou tvoří několik desítek římských králů. Ti nejvýznamnější (včetně Karla IV.) jsou v nadživotní velikosti a nachází se v těsné blízkosti figury trůnícího Karla Velikého nad vchodem. Tato nádherná kamenická výzdoba však pochází až z 19. století.

Připomínku naší malé země naleznete i na gotickém domě v těsné blízkosti radnice - na jeho hraně je totiž socha Jana Nepomuckého. V Cáchách toho tolik k vidění není, prakticky jen zmiňované dvě památky, nicméně ty jsou samy o sobě impozantní! Když jsem se pokochal, dal jsem pivko s omeletou v příjemné hospůdce u katedrály a vydal se zpět na periferii, kde na mě ve stínu dubů už čekal můj vůz značky Škoda Fabia. Se zděšením jsem si všiml, že mi hnilobou upadl kus dveří kufru. To je přesně zjištění, po kterém toužíte, když jste 800 kilometrů od domova...

Krátký přejezd do Kolína ovšem Fábinka zvládla s noblesou a čekal jí zasloužený dvoudenní odpočinek. Do Kolína mě táhlo především nebývalé množství románských bazilik, kterými toto miliónové město disponuje. O katedrále jsem věděl, ovšem gotika mě tolik netáhne. Přesto jsem se po ubytování rozhodl, že nastoupím na U-bahn a v podvečer se po centru trochu cournu. Zastávka Hauptbanhof-dom byla jasnou volbou. A tady se to stalo... Eskalátor vás totiž bez varování vyplivne přímo před katedrálu, a i když jste zvyklí už na ledacos (Eiffelovka, Koloseum, katedrála ve Špýru, svatý Vít...), přesto se, pokud tedy obdivujete historii a architekturu, přímo tady téměř po*erete! Pohled na tu kolosální nádheru je totiž paralyzující. Podobný stav jsem nikdy nezažil. Husí kůže, studený pot, dokonce i brečet dojetím nad tou nádherou se mi chtělo. Bez varování mě prostě katedrála donutila pět minut nemrknout a jen s otevřenou hubou stát a čumět jak pedofil na dětský tábor. Tak úžasným dojmem na mě stavba bez nadsázky působila. Vlezl jsem radši zpátky do metra a jel do hotelu, nazítří mě totiž čekal hodně náročný den...

Tak nějak jsem se zapomněl zmínit, že v rámci všech těch německých puťáků mi počasí v DE dopřávalo pětatřicetistupňové tropy. Největší zlo co do počasí mělo ale přijít právě v Kolíně. V plánu byla cesta po všech velkých románských bazilikách + delší zastávka u, okolo, na, a hlavně v katedrále. Po probdělé noci vinou brutálního horka mi ale bylo jasné, že si fakt sáhnu na dno - procházka mi totiž nakonec měla zabrat skoro 22 kilometrů. Plán se dařil skvěle, ale po osmém kostelu z celkových čtrnácti se mi začala motat šiška. Snědl jsem pár proteinových tyčinek, přesnídávku a vypil čerstvé Smoothie z jednoho ovo-baru, ale o moc lépe mi nebylo. Nakonec jsem to ale přebil ve stylu "když nemůžeš, přidej víc" a ejhle, zadařilo se! Nevím proč, ale rychlejší tempo mě z toho dostalo. Jednotlivé baziliky zde popisovat nebudu, ale bohužel je spojuje jedna věc - v rámci několika náletů z nich na konci války spojenci nadělali Chánov. Jejich dnešní podoba je proto zhruba z poloviny novodobá. To je krásně vidět na odstínech jednotlivých vápencových cihel - původní jsou omšelé, či přímo ohořelé, ty "rekonstrukční" září novotou. Interiéry jsou moderní prakticky celé. Zmíním ale baziliku sv. Ondřeje nedaleko katedrály, kde je pohřben sv. Albert Veliký, další z průkopníků středověkého vzdělání a vzdělávání.

Kapitola sama pro sebe je ale katedrála. Má dokonce svou stálou kamenickou huť, protože její opravy jsou vzhledem k tisícům uměleckých děl a milionům tun použitého kamene doslova nekonečné. Není se co divit, i náš sv. Vít totiž v porovnání s ní vypadá jako větší stodola.

Práce na ní začaly ve 13. století, nicméně konečnou podobu získala až o 600 let později. Její délka činí úctyhodných 145 metrů a věže jsou dokonce ještě o 12 metrů vyšší. Interiér skrývá poklady nevyčíslitelné hodnoty, nad kterými ční velký, zlatý relikviář. Ukrývá v sobě ostatky Kašpara, Melichara a Baltazara. Další poklady jsou pak uložené v katedrální šperkovnici, kterou tvoří dvě podzemní patra.

I když mám fobii z výšek a bojím se i měnit žárovku v lustru, rozhodl jsem se, že vylezu na věž. Na její vrchol vede 530 schodů čítající točité schodiště, takže zhruba v polovině jsem měl poprvé sto chutí se na to vy*srat. Za mnou byla ale nějaká turecká expedice, takže nebylo úniku. Druhý zásek přišel těsně pod vrcholem, kde už bylo úzkými okny vidět ven. Nebyl bych pitomec, kdybych se nepodíval dolů. Při pohledu na to mraveniště pode mnou se mi škeble zamotala podruhé, ale nevzdal jsem to. Hnacím motorem nebyla ani tak důstojnost, jako ta čtyři eura, co jsem dal za vstup. Nahoře jsem se zařekl, že se za žádnou cenu nepodívám přímo pod sebe, jinak by pro mě musel přiletět vrtulník. Předsevzetí jsem splnil, zalitý studeným potem jsem udělal pár fotek a vydal se svinským krokem zpátky k zemi. Tím vším vyčerpaný jsem se vrátil na hotel.

Byly čtyři hodiny a já po dvaadvacetikilometrovém pochodu dostal příšernou křeč do levého stehna. Bodnul by relax, tak jsem vzhledem k časové úspoře vyrazil na nedaleké koupaliště a rázem jsem ocitnul spíš v Damašku, než v Kolíně nad Rýnem. V ulicích města, v obchodech i restauracích byla asi polovina všech německých uprchlíků, ta druhá byla určitě právě na tomhle koupališti. Nebylo tam k hnutí, natož k lehnutí, takže jsem strávil pár chvil ve vířivce s asi deseti princi z Persie a raději dobrovolně vyklidil pole. O migrantech celkově ale nemůžu říct křivého slova - nikdo mě nezbil, neokradl ani neznásilnil, ačkoliv se mě na to z domova často ptali. Zašel jsem raději do Burger Kingu na zaslouženou prasáckou večeři a vrátil se na hotel sledovat úžasný zápas mezi Japonci a Belgičany. U něj jsem tak nějak vytuhnul.

Den třetí - galerie, klášter a šťastný návrat

Plánovaná kolínská procházka, která se vinou počasí a vzdálenosti postupně měnila v pochod smrti, proběhla v pondělí, kdy měly všechny místní galerie a muzea naneštěstí zavřeno. A já chtěl moc vidět díla dvou pánů - Bosche a van Honthorsta, kterými, mimo jiné, disponuje nevelká galerie Wallraff-Richartz. Ta sestává ze tří pater - středověké umění, barokní umění a moderní umění. Cíl vyšel napůl. Honthorsta jsem pohodlně v baroku objevil, nicméně Bosch byl z nějakého důvodu nepřístupný. Kecal jsem - anglicky něco málo umím, nicméně dáma na informacích tolik neuměla, a i když byla velice milá, hodně lámaně vyprávěla něco o depozitáři a nějaké práci. Škoda! Vrátil jsem se ještě do nejvyššího patra a pokoušel se najít vztah k impresionismu. A i když se pánové jako van Gogh, Renoir nebo Monet snažili, budíček se nekonal. Zajímavější bylo sledovat exkurzi nějaké německé střední školy (Němci ještě prázdniny nemají, takže fakt nelžu) - tolik otrávených ksichtů neuvidíte ani při zápase našeho fotbalového nároďáku.

S polovičním úspěchem jsem se vrátil k hotelu respektive k odpočaté Fábince a vyrazil před definitivním návratem ještě k poslednímu cíli, kterým bylo beneditktinské opatství Maria-Laach asi 70 kilometrů od Kolína. Klášter pochází z 11. století a je v přírodě dostatečně izolován od okolního světa (tedy vyjma pár turistů, jejichž počet se ale s již navštívenými destinacemi nedal vůbec srovnávat). Tedy ideální místo pro duševní i fyzický odpočinek před náročným návratem do ještě náročnějšího prostředí. Honosná románská stavba byla navíc oproti těm kolínským válkou téměř nedotčena, takže obdiv k její původní kráse byl tentokrát na místě. Trvalo to zhruba hodinu, než jsem se znovu vrátil k autu a vyrazil na 500 kilometrů dlouhou cestu k domovu.

Ačkoliv není na německých dálnicích omezená rychlost a já sám jsem často všechny ty nové "audiny, mergly a bavoráky" se svými trapnými 150 kilometry v hodině zdržoval v rychlém pruhu, nikdo se na mě nelepil, nevyblikával mě ani mě nefakoval při předjíždění. Totéž kamiony - pokud se nějaký na dvou pruzích rozhodl předjíždět, měl buď polskou, maďarskou, rumunskou nebo českou SPZ. I to vypovídá něco o národních povahách. Stačilo přejet hranice a v krátké proluce mezi Rychnovem a Sokolovem se na mě vyřítilo asi tak 20 let staré BMW, jehož řidiče očividně s*alo, že jedu 90 a ne 120. Až tady jsem definitivně pochopil, že jsem se v pořádku vrátil domů...